Stranou pozornosti ve vždy vzrušených debatách o znovuzavedení povinné maturity z matematiky se pravidelně zůstává stranou pozornosti jeden zásadní prvek. A to kdo učí a jak učí. Učitel čehokoli má totiž mít u svých žáků přirozenou autoritu a s ní spojený morální i odborný kredit. K němu ovšem potřebuje také schopnost učit zajímavě. To znamená, že musí umět učit.
Protože ve chvíli, kdy učitel umí učit, ví také, co se potřebuje sám naučit nebo doučit. Díky tomu si uvědomuje, že není nedotknutelná ikona, ale také jen člověk, stejně jako jeho žáci. Pravděpodobně pak také nebude učit žáky něco jen proto, „že se to tak učí“, ale dokáže jim poutavě a srozumitelně vysvětlit, proč je to učí a co jim taková znalost praktického přinese. Díky tomu pak dokáže ve většině žáků probudit zájem, nebo alespoň snahu.
Jenže zájem a snaha, to je pořád to, co českému školství chybí nejvíc. Nejen ze strany státu, ale i ze strany učitelů a žáků. Důvodů je více, ale to nic nemění na tom, že dokud se nezmění učitelé, nezmění se ani žáci. Teprve potom se změní absolventi škol.
Pedagog, který má zájem a snahu, by neměl mít ani problém s tím pochopit, proč je pro studenty dobrá co nejrozsáhlejší praxe. Stejně jako by neměl mít problém se o realitu v praxi zajímat sám, aby své studenty nevysílal na praxi s nepraktickými a zastaralými znalostmi. Takový pedagog měl také mít slušnou šanci vysvětlit studentům, proč a jak si mají osvojovat nejen matematiku, ale také týmovou práci, kritické myšlení, inovativní i analytický přístup, komunikaci, prezentační dovednosti či schopnost řešení konfliktů, což jsou všechno znalosti, jež zaměstnavatelé u absolventů škol dlouhodobě postrádají. Stejně jako dobrou matematiku.
Když učitelé dokážou nejen učit, ale také naučit, můžou firmy konečně začít dostávat absolventy, kteří splňují jejich požadavky. A třeba také umí dobře matematiku.
