V pátek dopoledne mi začal zvonit mobil a ukázalo se neznámé číslo. Ze Slovenska. „Dobrý den, tady Aleš Bém, kriminální služba Policie České republiky. Mluvím, prosím, s panem Pavlem Lukešem?“ tázal se mužský hlas.
Hrklo ve mně a říkal jsem si: Proč mi, proboha, volá policie? Provedl jsem snad něco, o čem nevím? „Ano,“ potvrdil jsem stručně.
„Volám vám ze Slovenska, jsem tu služebně. Potřeboval bych s vámi urgentně dořešit jeden případ, který se vás týká,“ pokračoval muž, jehož jsem podle hlasu odhadl na věk kolem třiceti. A samozřejmě, že mé napětí se prohlubovalo.
„Znáte Jakuba Boudníka,“ pokračoval. „Znáte ho?“
„Ne, v životě jsem to jméno neslyšel. O co jde?“ zeptal jsem se.
„Jde o to, že se s notářsky ověřenou plnou mocí s vaším podpisem pokoušel získat úvěr ve výši 300 tisíc korun na pobočce Raiffeisenbank na Praze 4,“ pokračoval hlas ze Slovenska.
„Na jakou firmu?“ skočil jsem mu do řeči.
„To nebylo na firmu. Bylo to na vás jako na fyzickou osobu. Poskytl jste v poslední době někomu svůj občanský průkaz?“
V hlavě mi to zase šrotovalo a vnitřní tenze neustávala. Pravda, na pobočce Raiffeisenbank na Praze 4 jsem před rokem či dvěma několikrát byl a udělali si tam kopii mé občanky, uvědomil jsem si. Ale že bych v poslední době někomu poskytl občanský průkaz k ofocení, jsem si nevybavoval.
„Ne,“ opět jsem stručně odpověděl.
„Dobře, v pořádku. Přesto bych ten případ s vámi potřeboval urychleně dořešit. Ale, jak jsem už říkal, jsem na Slovensku a můžu jen telefonicky. A musím vás upozornit, že náš hovor se nahrává. Můžeme?“ ujišťoval se muž, co se představil jako kriminální policista Bém.
V hlavě se mi rozezněl alarm a před očima mi začala blikat varovná světýlka. Pár telefonátů s policisty už jsem v životě absolvoval, stejně jako podání vysvětlení v případech, které se týkaly někoho jiného.
„Promiňte, ale tohle mi nepřijde jako standardní postup. Pošlete mi poštou výzvu k podání vysvětlení a já přijdu na služebnu,“ odvětil jsem. Současně jsem cítil, že pocit sevřeného žaludku z toho, že mi volá kriminálka, se mění na sílící podezření, že něco není v pořádku, a na pocit ohrožení.
Volající ze Slovenska mi skočil do řeči a začal chrlit argumenty, proč ten případ se mnou musí hned teď vyřešit. Přestal jsem ho poslouchat a zopakoval jsem: „Pošlete mi předvolání poštou. Po telefonu s vámi nic řešit nebudu.“
A nastalo ticho. Chlapík se slovenským číslem prostě zavěsil. Konečně mi naplno došlo, že to nebyl žádný policajt, ale šmejd, co se chtěl dostat k mým údajům a pak i k penězům. Sevřený žaludek z autority byl tatam, jako nové emoce nastoupily naštvání a rozhořčení.
„Aha, tak takhle to dělají. Nejdřív člověka pořádně vystraší, dostanou ho pod tlak, stupňují jej a nechají zapracovat emoce. A pak ho můžou začít zpracovávat,“ říkal jsem si.
Číslo volajícího, +421 918 850 025, jsem si v mobilu zablokoval a zavolal jsem na linku 158, abych pokus o podvod nahlásil policii. Na lince službu konající policista mi poděkoval s tím, že informace předá kolegům, kteří tyto případy vyšetřují. Telefoničtí šmejdi ale prý mají k dispozici stovky čísel…
Informoval jsem i zmíněnou banku. „Pokud jste nesdělil žádné údaje, tak se není čeho bát. Už jsem se s takovým případem setkal,“ odepsal mi bez dalších podrobností osobní bankéř.
A co jsem zjistil následně? Třeba že zmíněný Jakub Boudník je podle policie už dva měsíce nezvěstný. Ze strany šmejdů docela chytré, pokud by si to jméno někdo chtěl během pokusu o podvodný telefonát ověřit v reálném čase.
A co dalšího mi zpětně došlo? Že když jsem měl v minulosti telefonát od policie, její zástupce uváděl kromě jména i svou hodnost a to, z jaké je služebny nebo oddělení. A také, že policisté obvykle volají z pevné linky, která je skrytá, a nikoliv z mobilu.
Navíc – proč by český policista, který je na služební cestě na Slovensku, měl mít slovenské mobilní telefonní číslo? Jenže tohle mi, přiznávám, v první chvíli a počátečním šoku prostě nedocvaklo. Už proto, že vůči autoritám, jako je policie, chovám respekt. A s tím šmejdi zjevně počítají.
Zpětně mne ale nejvíc mrzí, že mne nenapadlo zahrát si na babičku z reklamy, co připravuje telefonické šmejdy o čas. Mohl jsem tak zjistit, jaké psychologické fígly – jde totiž o specifickou formu aplikované psychologie – šmejdi používají v další fázi telefonátů. Tak třeba příště.
