Tento matador betonového stavitelství, díky němuž se rozšířily techniky předpjatého betonu, posuvného bednění nebo prefabrikovaných nosníků, slaví v těchto dnech 100. narozeniny. Dožívá se jich ve vynikající intelektuální kondici, studuje barokní architekturu a sleduje nejnovější trendy ve stavebnictví.
„Výmluvné je, že většina mostů, pod nimiž je inženýr Vítek podepsán nebo spolupodepsán, je v provozu již desítky let a vyhovuje i současným požadavkům na dopravu. Je jednou z nejvýznamnějších osobností českého stavebnictví a inspirací pro další generace stavařů a studentů technických oborů,“ konstatoval Robert Špalek, předseda ČKAIT.
Ing. Vítek nadále vstupuje i do veřejné debaty, zvláště, pokud se týká jeho celoživotního poslání, mostů: „Postavil bych tam most nový, moderní, s větším rozpětím, aby odpovídal okolní hezké výstavbě. Podle mých poznatků to tak v zahraničí dělají všude,“ říká na okraj diskuse kolem Libeňského mostu.
Obdobný názor má na železniční přemostění Vltavy mezi Výtoní a Smíchovem. „Vítězný soutěžní návrh se mi velmi líbí a vyjadřuje soudobou úroveň stavby mostů. Současný, přes 120 let starý most, už má své za sebou. Obnovovat staré běžné a nevhodné konstrukce není ekonomické a snad to ani nemá smysl. Je to podobné, jako byste se chtěli léčit stejně jako před sto lety.“
Svou první odbornou publikaci nazvanou Historie předpjatého betonu vydal v roce 2016, rok po svých 90. narozeninách. Opírat se mohl o své letité zkušenosti a realizace. Byl to právě Ing. Jan Vítek, DrSc., kdo navázal na práci svých pedagogů z pražské ČVUT z konce 40. let minulého století a zasadil se o rozšíření této technologie.
Společně s Ing. Sůrou navrhl před 70 lety první velký most s tímto progresivním řešením, a to dodnes fungující most Pavla Wonky v Pardubicích. Projektování a výstavba zabraly pět let. Šlo přitom o obtížný úkol, neboť 170 metrů dlouhý most měl vysokou šikmost, musel být štíhlý a přitom nepříliš vysoký kvůli pohybu lodí.
Ing. Vítek měl na starosti výpočty statiky. „Ten most byl náročný. Byl to první most předpjaté spojité konstrukce. Zabralo mi to zhruba tři až čtyři měsíce. Dále bylo nutno vše ručně nakreslit. Normy pro předpjatý beton ještě nebyly. Na výpočet jsme měli jen logaritmické pravítko a jednoduchou sčítačku,“ vzpomíná spoluautor.
Během projektování pardubického mostu se v týmu poprvé spojil s Ing. Sůrou – a společnou úspěšnou spolupráci zúročili o několik let později, kdy díky souhře okolností byl jejich návrh z roku 1960 vybrán pro zhotovení Nuselského mostu. Dokončen byl v roce 1973 a tehdy byl největší českou stavbou z předpjatého betonu.
Profesní zápal a, jak sám vzpomíná, snahu něco dokázat, dokládá i to, že v té době pracoval souběžně na řadě dalších stavbách mostů. K nejvýznamnějším patří bezesporu dvojí přemostění Vltavy a Otavy u Zvíkova, což jsou první velké mosty vysoké 70 metrů nad hladinou, u nichž se použila metoda betonování letmo pomocí posuvného bednění.
Šlo o nový patent, který na konci padesátých let vymyslel právě Ing. Vítek. Díky tomuto řešení následně byly v tehdejším Československu i v zahraničí realizovány desítky dalších mostních objektů. Šlo o další z celkem 22 patentových osvědčení Ing. Vítka.
K dalším významným stavbám mostních těles Ing. Vítka patří ty v Želnavě nebo Neznášově. Výjimečný byl i 1 100 metrů dlouhý most v Bílině postavený z prefabrikovaných nosníků. Předem předpjaté nosníky délky 30 metrů jsou charakteristické pro most na dálnici D10 o délce 450 metrů.
Jan Vítek spolupracoval s ČVUT, působil jako expert při řešení pražského komunikačního systému, soudní znalec, technický poradce a organizátor soutěží. Byl členem mezinárodních odborných společností pro beton a mosty. Dva z jeho synů pokračují v rodové linii a jsou mezinárodně oceňovanými experty na mosty a inženýrské konstrukce, třetí je uznávaným lékařem.
