Letošní cenu získává z jedné poloviny ekonomický historik Joel Mokyr, jenž se narodil v Nizozemsku, zatímco druhou polovinu si rozdělí Francouz Philippe Aghion a Kanaďan Peter Howitt. Všichni tři ovšem na unievrzitách v USA buď působí, nebo – v případě Aghiona – dlouho působili.
Mokyr získává ocenění za osvětlení procesu, který umožňuje synergii daného vědeckého průlomu, objevu či vynálezu a jeho praktického využití a který je proto podstatou udržitelného ekonomického růstu.
Tento proces samozřejmě z definice naráží na historicky dané, dosud převažující zájmy, takže Mokyr vyzdvihuje význam a důležitost otevřené společnosti, která se novým ideám a postupům nebrání a je možné zásadní změně nakloněna.
Aghionovi s Howittem je synonymem takové zásadní ekonomické, ale potažmo společenské změny fenomén takzvané kreativní destrukce neboli právě tvořivého ničení. S tímto konceptem jako první přišel zmíněný moravský rodák Josef Schumpeter, který po rozpadu Rakouska-Uherska krátce působil jako rakouský ministr financí a počátkem 30. let emigroval do Spojených států.
Právě v USA rozvinul myšlenku kreativní destrukce, jak se jí nechávají Aghion s Howittem inspirovat ve svém vrcholném vědeckém díle, A Model of Growth Through Creative Destruction z počátku 90. let. Formalizují v něm Schumpeterovu myšlenku tvořivého ničení, kterou hned v úvodu své práce podrobně citují.
Formalizují tedy to, jak firmy investují do pokročilejšího způsobu produkce, takže nabízejí konkurenceschopnější produkty, přičemž ti jejich konkurenti, kteří „zaspali“, se stávají obětí oné „destrukce“. Která je však nutná k tomu, aby se společnost jako celek mohla rozvíjet a dále nejen ekonomicky růst.
Jde proto o ničení nikoli kompletně destruktivní, ale svým způsobem vlastně tvořivé. Vždyť třeba doprava „koňmo“ byla zničena ruku v ruce s utvořením dopravy automobilové. Jako v Mokyrově bádání i zde dosud silné zájmy, například politické, mohou změně bránit, takže otevřenější ekonomický systém nakonec roste hospodářsky rychleji, neboť je méně „zabetonovaný“.
Ostatně, letošní nobelisté vlastně alespoň zčásti poskytují vysvětlení, proč centrálně řízené ekonomiky, včetně té československé, nakonec ve studené válce minulého století prohrály zápas s těmi tržními.
Byly zkrátka z politických, ale i ideologických důvodů méně otevřené změně. Letošní Nobelova cena za ekonomii tak nepochybně končí ve správných rukou vědců, jejichž klíčové závěry nakonec mohou hranice ekonomie dalece přesáhnout.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
