„Zaznívají v něm hlasy těch, kteří byli perzekuováni za války i po ní, výpovědi odsunutých, odsouvajících i těch, kteří proti své vůli odsunuti nebyli, ale jejich perzekuce pokračovala v padesátých letech,“ říkají v rozhovoru pro FAEI.cz kreativní producentka České televize Markéta Štinglová a scenárista Vít Poláček.
Proč jste si vybrali právě toto téma? Nejde už o uzavřenou kapitolu dějin?
Štinglová: Vysídlení původního německého obyvatelstva z poválečného Československa je kapitolou dějin, která byla otevřena relativně nedávno a připadá mi, že obecné povědomí o tématu není velké, ve školách jsme tuto kapitolu neprobírali a možná i proto nemáme téma dostatečně zpracované a je diskutováno emocionálně.
Nucený odchod se týkal bezmála tří milionů lidí, což je obrovské číslo, které představuje téměř jednu třetinu současné populace v Česku. Vyhnání původních obyvatel mělo zákonitě velký dopad na místa i krajinu, kde žili a hospodařili po několik generací. Mnohé oblasti Sudet jsou tímto masovým odchodem obyvatel dodnes poznamenané a nepodařilo se je ani po tři čtvrtě století zcela zahojit. To je další aspekt filmu, který se dotýká současnosti.
Poláček: Téma sice bylo už dříve několikrát zpracováno, ale nikdy v česko-německé spolupráci, takže motivace byla poznat perspektivy té druhé strany, vést o nich dialog a hledat společnou řeč při vyprávění tohoto traumatického období. Při práci se navíc ukázalo, že je to téma stále živé a palčivé.
A z mého pohledu Čecha většinovou společností nezpracované. Když jsem slýchával, že musím pochopit, že po tom, čím lidé za války prošli, měli právo na násilí vůči Němcům, tak mi běhal mráz po zádech. Taková perspektiva totiž úplně logicky dává obětem právo se stát pachatelem, a tím je staví na roveň nacistům.
To je poměrně častý argument, obhajující poválečný odsud, ale i násilí na německém obyvatelstvu: Oni si přece začali, tak co po válce čekali?
Poláček: Dobře to podle mě řekl v rozhovoru pro Československý rozhlas vedoucí československého vyšetřovacího týmu pro válečné zločiny Bohuslav Ečer, když byl dotazován, co by za mlhavé odpovědi udělalo Karlu Hermannu Frankovi gestapo. Ečer se ohradil, že není žádným gestapem, ale justicí civilizovaného demokratického státu. Obhajování poválečného násilí tu civilizovanost popírá.
Druhý rozměr pak je ten konkrétní čin. Jedna věc je teoretické právo na to někomu ublížit a druhá je, když někdo jde a znásilní dítě, upálí kluka v uniformě nebo plechovým kbelíkem k smrti umlátí starce. Takže z tohoto pohledu je asi pořád potřeba toto období otevírat a ptát se, jak to bylo možné.
A pak ještě jedna důležitá věc – takzvaní Sudetští Němci si sice v roce 1935 zvolili většinově Henleinovu SdP, ale jako první na našem území udělali zkušenost s totalitním státem. Myslím, že s naší historickou zkušeností špatných voleb asi není úplně moudré požadovat pro voliče špatných stran tak drakonické tresty.
Jak dlouho film vznikal?
Štinglová: Od myšlenky až po dokončení filmu uplynuly zhruba dva roky. I když na toto téma vzniklo již několik filmů, je to – jak už bylo řečeno – první česko-německá koprodukce na toto téma. Obě strany od počátku usilovaly o spolupráci otevřenou, oboustranně německo-českou a česko-německou.
Podařilo se nám sestavit česko-německý scénáristický tým ve složení českého scenáristy Víta Poláčka a německého autora Matthiase Schmidta, kteří vedle vlastní odbornosti využili konzultace a rozsáhlých archivů s neziskovými organizacemi – vedle spolku Antikomplex šlo především o Paměť národa a podobné rešerše probíhaly i na německé straně.
I když jsme zpočátku nevěděli, jestli taková spolupráce může dobře fungovat, ukázala se volba česko-německého týmu, kdy se konfrontují odlišné úhly pohledu, pro konečný výsledek jako klíčové a velmi obohacující rozhodnutí.
Poláček: Pro mě bylo nejtěžší krátit a krátit. Příběhy pamětníků, nuance, historické souvislosti, archivní záběry, to všechno by vydalo na několik komplexních filmů a my jsme samozřejmě měli omezený prostor.
Kdo všechno ve snímku vystupuje a vzpomíná, podle jakého klíče jste tyto lidi vybírali?
Štinglová: Místo černobílého vidění světa jsme zvolili multiperspektivní přístup, kdy ve filmu sledujeme příběhy zástupců všech dotčených skupin obyvatel, sudetských Němců odsunutých z Československa, příběhy Čechů, kterým před očima mizeli jejich sousedé; příběhy nových obyvatel Sudet, kteří se buď organizovaně, nebo na vlastní pěst vydali osidlovat vylidněné pohraničí, často nelichotivé příběhy místních „organizátorů odsunu“, příslušníků revolučních gard, ale také příběhy neodsunutých Němců, kteří chtěli Československo dobrovolně opustit, ale nemohli.
Kromě pamětníků vystupují ve filmu také čeští, němečtí a rakouští odborníci a historici, kteří osobní příběhy zařazují do historických souvislostí.
Poláček: S výběrem pamětníků nám pomáhali Paměť národa a Antikomplex. My jsme hledali, co nejširší spektrum lidí. Pamětníky, kteří zažili poválečnou dobu jako členové odboje, revolučních gard, české studenty, kteří byli na brigádách v pohraničí, lidi, kteří osidlovali opuštěná místa, Němce, kteří museli odejít do Východního i Západního Německa, do Rakouska. Sociální demokraty, ty, jejichž rodiny měly s nacistickým režimem problém, i ty, které ho podporovaly.
Mou ambicí bylo najít německé pamětníky, kteří by dokázali vysvětlit, co je na sudetoněmecké straně, Hitlerovi a nacismu tak fascinovalo a čím je k jejich volbě přesvědčil. Bohužel většina pamětníků, s nimiž jsme mluvili, byla v době nástupu Henleinovy strany a NSDAP v Německu velmi mladá, nebo to byly děti.
Generace, která by o tomhle mohla vyprávět, už bohužel zemřela. Některé vzpomínky tohoto typu jsou ale naštěstí uloženy v databázi Paměti národa, což je skvělé. Zpět ale k Vaší otázce: chtěli jsme prostě dobré vypravěče, kteří nám poskládají z různých perspektiv obraz odsunu a toho, co mu předcházelo a co následovalo.
Jaký konkrétní osud vás nejvíce oslovil, zapůsobil na vás, a proč?
Štinglová: Je těžké vybrat jeden jediný osud, ale hodně na mě zapůsobily vzpomínky pamětníků, kteří byli vysídleni do tehdejší NDR, kde nesměli o své minulosti a původu až do pádu železné opony vůbec mluvit.
Poláček: Každé vyprávění pamětníků bylo velmi zajímavé a já jsem považoval za štěstí, že jsem mohl tomu vyprávění naslouchat. Mnozí pamětníci byli navíc skvělí vypravěči, které byla sama o sobě radost poslouchat. Když jsem slyšel například vyprávění Ireny Ondruchové v Ostravě, úplně jsem viděl jednotlivé obrazy toho, jak bylo město bombardováno, jak se přes jejich dům přehnala fronta. A z vyprávění o tom, jak na Hamberku chodili v zimě tancovat, mě ještě nyní zebou nohy.
Nejvíc se mě ale dotkl příběh Hartmuta Moškoře ze Staříče u Frýdku-Místku. Pan Moškoř na konci války přišel drastickým způsobem o oba rodiče a následně byl nasazen jako šestnáctiletý na nucenou práci do dolů. Nikdy nebyl odsunut a svůj život prožil v místech, kde se odehrála tragédie jeho rodiny. V okolí, kde se pohybovali nepotrestaní vrazi jeho otce a matky.
Do filmu se z příběhu vešlo jen málo, ale pan Moškoř o svém životě napsal hodně syrovou knihu Kdo seje vítr… sklízí bouři. Tváři v tvář jeho osudu jsem si uvědomil, jak jsou všechna teoretická ospravedlnění násilí na jiných lidech vratká, nesmyslná a krutá.
Jaký má film ambice? Chcete jen připomenout dobu, osudy konkrétních lidí, nebo si od dokumentu slibujete něco víc? Co přesně?
Štinglová: Jednak chceme prostřednictvím příběhů konkrétních lidí připomenout historické události, od nichž letos uplyne 75 let. Zároveň je film vyprávěním o ztrátě: Ztrátě domova, identity, milovaných osob, majetku i všech práv. V tom je jeho poselství univerzální, a i dnes aktuální. Je to příběh o osudu lidí na útěku tehdy jako dnes.
Poláček: Ambicí každého filmu je vyprávět příběh. Naším cílem bylo ho pojmout z velké šíře, z různých perspektiv. Pro české diváky bude určitě nové sledovat, jaké bylo zacházení a jaké byly osudy odsunutých Němců v samotném Německu, pro německé publikum zase meziválečný kontext soužití Čechů a Němců v Československu, i určitý pohled na předválečné angažmá prezidenta Beneše v česko-německých vztazích.
Dobrý příběh má ale vždycky v sobě i určité zobecnění, otázky, které si stojí za to položit. Já se třeba ptám, jak málo stačilo, aby obě národnosti mohly v klidu žít vedle sebe. Zajímavý je také pohled na to, jak se velká hospodářská krize podepsala na okrajových regionech, v té době německy mluvících. S pohledem na mapu současné České republiky je určitá ignorace tamních problémů až povědomá.
Hodláte se podobným tématům věnovat i v budoucnu? Chystáte už něco dalšího?
Štinglová: Ano, v současné době připravujeme projekt na téma česko-německé hranice a železné opony.
Poláček: S Matthiasem Schmidtem se bavíme o další spolupráci, ale jestli se podaří, je vždy souhrou více faktorů, zvlášť u komplikovaných koprodukcí. Česko-německých témat, která jsou překvapivá a o nichž se toho mnoho neví, je ale určitě více. A nemusí být ani tak drastická, jako byl odsun.
