Příznivým zjištěním podle šetření je naopak to, jak moc jsou Češi připraveni pomáhat v případě, že by se na složitou životní křižovatku dostal někdo z jejich blízkých. „Lidé si obecně moc nepřipouštějí, že život má také své stinné stránky,“ sdělil redakci k výsledkům šetření produktový ředitel NN Životní pojišťovny Michal Korejs.
Většina Čechů je podle šetření připravena postarat se sama o finanční zajištění dětí a počítá i s finančním polštářem pro případ ztráty zaměstnání, nebo dokonce nutnosti vypořádat se s nenadálým odchodem živitele rodiny.
Pokud ale jde o vlastní zabezpečení – financování péče ve stáří, pomoc při pádu pod hranici chudoby či příchod dlouhodobé nemoci nebo invalidity, tak tam už se spoléháme více na stát, že se postará. Tak třeba více než polovina oslovených 500 Čechů spoléhá na stát v případě dlouhodobé nemoci a k 60 procentům se blíží počet těch, kdo se spoléhají na stát, pokud by se stali invalidními.
„Veřejnost spoléhá na setrvalý hospodářský růst a nepočítá s možným příchodem ekonomické recese. A stejně nemyslí ani na nečekané zdravotní problémy a jejich možné důsledky,“ popsal Korejs obecný postoj Čechů k řešení neočekávaných životních situací.
Polovina dotázaných se v šetření nechala slyšet, že plánuje pravidelně se starat o své rodiče v případě jejich nesoběstačnosti. A další pětina je odhodlána pomáhat jim alespoň občas. Žádnou pomoc neplánuje poskytnout jen jeden z deseti Čechů.
„Jsme připraveni starat se o své blízké v případě potřeby více, než bývá zvykem v západní Evropě. To je dobrá zpráva o Češích i o síle našich rodinných vazeb,“ uvedl Korejs. Dodal však s odvoláním na dřívější průzkumy pojišťovny mezi Čechy, že to poslední, co si přejí, je to, aby jim museli pomáhat jejich blízcí zcela na úkor svého osobního i profesního života.
Podle údajů Českého statistického úřadu žije v českých domácnostech více než 1,1 milionu lidí se zdravotním postižením starších patnácti let. O mnohé z těchto lidí pečují doma jejich rodinní příbuzní, případně další blízcí. Těchto „pečujících laiků“ je už více než půl milionu a jejich počet kvůli stárnutí české populace rok od roku narůstá.
Tito lidé, většinou jde o ženy středního nebo vyššího věku, jsou „neviditelným“ pilířem celého sociálního systému, jelikož poskytují 70 až 90 procent dlouhodobé péče. „Mnozí z nich často nevědí, že mají nárok na státní podporu. Unikají jim tak tisíce korun měsíčně,“ upozornil loni ekonom Lukáš Kovanda.
Z nějakého důvodu si snad platíme zdravotní a sociální pojištění, které není i v porovnání s cizinou a hlavně výší našich platů vůbec nízké. Stát bere co může, snad za to může něco nabídnout na oplátku, když se člověk dostane do problémů.
Z nějakého důvodu si snad platíme zdravotní a sociální pojištění!!!
TO TEDA JÓ !
Obzvláště, když si zajdete k zubaři a po několikerém zásahu odcházíte, s trpkým dojmem, že stomatologové trpí utkvělou představou, že všichni pacienti pobírají minimálně poslanecký plat.
A nad rozsahem hrazeným pojišťovnou, to jak a v čem všem, stát na oplátku může i chce jako Vám-pacientovi nabídnout, za roky placení zdravotní a sociální pojištění jen tuhnete.
Se prostě s úžasem a otevřenou pusou nestačíte se divit.
A doraženi jste MDDr. Šmuclerem jak pláče, že se zubaři mají opravdu špatně a nemohou z toho mála od pojišťoven vyžít?!
No prostě Vy pacienti „máte se jak na zámku, ať to nám trvá co nejdéle“!
Hezký den dobrým a slušným.