Výraznější inflační tlaky se předtím neobjevovaly v japonské ekonomice více než tři desetiletí. V úplně opačné situaci je druhá největší světová ekonomika, Čína. Jaké jsou podobnosti mezi oběma zeměmi? Co můžeme z pohledu Číny očekávat v delším období?
Čínská ekonomika vykazuje jedny z největších problémů od začátku přechodu na tržní kapitalismus v 80. letech minulého století. Tvrdě na zemi dopadá pokles nemovitostního trhu, podobně tomu bylo v Japonsku, poté co splasknula tamní nemovitostní bublina.
Spotřebitelské ceny v Číně v lednu klesaly nejprudším tempem za více než 14 let, což je jasný příznak prohlubující se hospodářské krize. Údaje ukázaly, že index spotřebitelských cen (CPI) se prudce propadl a ve srovnání s předchozím rokem klesl o 0,8 procenta. Šlo o čtvrtý měsíc poklesu v řadě a zároveň o nejprudší pokles od září 2009, kdy se světová ekonomika stále potýkala s následky bankovní krize z roku 2008.
V únoru pak znovu klesaly ceny ve výrobě. I z pohledu měkkých ekonomický indikátorů je situace vesměs deflační, PMI (index nákupních manažerů) ve výrobě se již delší dobu pohybuje pod nebo těsně okolo 50 bodů, které znamenají rozmezí mezi kontrakcí či expanzí odvětví.
Mnozí namítnou, že nedávno zahájené měnové či fiskální stimulace v Číně se musí pozitivně projevit a ekonomiku patřičně „odbrzdit“. To nemusí být zcela pravda. Ostatně v Japonsku se tamní vlády po splasknutí nemovitostní bubliny mnohokrát snažily asijského „tygra“ trvaleji nakopnout. Uvolněná měnová politika nepomohla, rozsáhlé fiskální „balíčky“ rovněž ne.
Z deflace ekonomiku probraly až následky pandemie covid-19, která znamenala narušené dodavatelské řetězce, rozhazování vládních peněz ve vyspělých zemí nebo ultra uvolněnou proinflační měnovou politiku. V tomto směru čínská ekonomika nic takového v dohledné době očekávat nemůže.
Autor je hlavní ekonom společnosti Argos Capital
(Redakčně upraveno)
Ilustrační foto: Depositphotos.com
