Šéf ruského ministerstva zahraničí reagoval na pokyn Evropské unie, která v souvislosti s válkou proti Ukrajině vyzvala představitele členských zemí, aby se neúčastnili přehlídky ke Dni vítězství 9. května v Moskvě.
Lavrov, jak informoval americký Institut pro studium války (ISW), následně obvinil EU z podněcování „neonacistické ideologie“ v Evropě a prohlásil, že Rusko „vynaloží veškeré úsilí, aby zajistilo, aby tato ideologie nespatřila světlo světa“, a že Kreml nacismus „jednou provždy“ zničí.
Je to vlastně jen pokračování dlouhodobého ruského narativu o prohnilém Západu, kde bují fašismus, který má v plánu v nejbližší době napadnout Rusko a zničit jeho pokrokový svět. Toto tvrzení je směřováno nejen demokratickým evropským zemím, ale především domácímu publiku.
Pokud se Kreml chystá v následujících letech napadnout některou ze zemí Evropské unie, potřebuje mít napřed dostatečně „zmasírované“ vlastní obyvatelstvo. Nemůže si dovolit, aby jeho vlastní lidé s útokem nesouhlasili, odsuzovali ho, nebo se dokonce začali masově bouřit.
Lavrovovy výhružky tuto masáž veřejného mínění pouze podtrhují. Ostatně ohánění se „fašismem“ slouží Kremlu coby zástěrka jeho imperialistických plánů dlouhodobě.
Jakmile chce na někoho ukázat jako na svého nepřítele, obviní ho z fašismu, případně nacismu. Bez ohledu na to, že fašismus bují spíše v Kremlu, který si chce podrobit sousední zemi i za cenu zabíjení vlastních obyvatel.
Institut pro studium války ostatně ve své analýze uvádí, že podobná prohlášení jsou součástí trvalé kampaně Kremlu, která se odvolává na roli Sovětského svazu při porážce nacistického Německa a čerpá z emocionální síly toho, co Rusové nazývají Velkou vlasteneckou válkou.
Kreml ovšem zamlčuje jeden podstatný historický fakt: Na začátku druhé světové války byl SSSR spojencem Třetí říše. Dokládá to smlouva o neútočení, kterou 23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničí Německa a Sovětského svazu Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov.
Pakt měl tajný dodatek, v němž si Adolf Hitler a Josif Stalin rozparcelovali Evropu, rozdělili si zóny vlivu bez ohledu na existující suverénní státy. Výsledek se ukázal velmi brzy: Napřed Německo napadlo Polsko ze západu, posléze se z východu přidal Sovětský svaz.
A tak to pokračovalo dál, Německo posléze napadlo další státy, přičemž Sovětský svaz nezůstal pozadu. Dohoda se rozpadla až 21. června 1941, kdy německá armáda napadla svého dosavadního spojence.
Nic takového se ale Rusové nyní z oficiálních zdrojů nedozví. Pořád budou poslouchat jen to, jak hrdinný Sovětský svaz porazil nacistické Německo. A stejně do nich bude propaganda vtloukat historky o vzmáhající se fašistické ideologii dekadentního Západu.
Obyčejní Rusové tomu těžko uniknou, západní země ale mají možnost, jak se bránit: Být natolik silné, aby se Kreml omezil na pouhou propagandu a vojenský útok si raději rozmyslel.
