Chceme, aby naše ekonomika rostla a modernizovala? Aby se zvyšovala produktivita práce? A chceme totéž i v zemědělství? Pokud ano, tak to znamená používání moderních technologií, využívání inovací a nových poznatků, které zvyšují produktivitu.
V případě zemědělství umožňují mnohem šetrnější způsob hospodaření než v minulosti, což však v některých oblastech znamená i dostatek kapitálu a výrobních kapacit. A teď malý výlet do světa.
V Austrálii je průměrná velikost farmy tři tisíce hektarů, v Severní Americe jeden tisíc, ale v západní Evropě zhruba 20 hektarů, a v Česku 130 ha. Naše velikost není nijak závratně vysoká ani v historickém srovnání, šlechtické rody měly tisíce i desetitisíce hektarů až do první republiky, nikdy to nebyli pouze drobní rolníci.
Jenže když se řekne „velká zemědělská firma“, lidé si často představí beton, bič a dobytek trpící někde v klecích. Zato „malá farma“ evokuje romantiku venkova, beránky na pastvě a rajčata pěstovaná s láskou.
Tato mantra zazní v podstatě v každé diskusi o zemědělství a skončí vždy podobně: Podporujme malé farmy, které pečují o krajinu, vytvářejí pracovní místa a dodávají na trh kvalitní potraviny.
Na druhé straně jsou ti velcí zemědělci, agrobaroni, žrouti dotací, kteří průmyslově ničí přírodu. Politik, který se chce zalíbit, si obvykle vybere ten první příběh. Jenže realita českého zemědělství má úplně jiná čísla.
Čísla hovoří jasně
A ta by si měl přečíst každý, kdo nechce dělat reformy podle ideologických šablon. Představa, že malí farmáři uživí venkov a zajistí soběstačnost, zní romanticky. Ale je to jako věřit, že je užitečné, aby se po silnicích znovu proháněly koňské povozy.
Malé farmy jsou důležité – ale ne kvůli objemu produkce. Ten dnes drží především velké podniky. A když se podíváme do statistik, je jasné proč. Nejprve fakta o produkci. Malé farmy s výměrou do 50 ha mají v průměru 0,5 dojnice na 100 hektarů, tedy prakticky žádnou. Jejich produkce mléka je zanedbatelná. Zato velké podniky nad 600 ha drží 16 krav na 100 hektarů.
Navíc dokážou dosáhnout dojivosti přesahující devět tisíc litrů na krávu ročně, což je výkon srovnatelný se západní Evropou. V číslech to znamená, že více než 80 procent veškerého mléka v ČR produkují především velké farmy.
A platí to i pro další komodity: 80 procent drůbeže, 90 procent vepřového, 70 procent obilí pochází z velkých zemědělských podniků. Pokud bychom se měli spolehnout jen na malé farmy, poklesla by produkce potravin o dvě třetiny.
A kdo to na to doplatí? V konečném důsledku samozřejmě zákazník v cenách potravin. Ceny půjdou nahoru, soběstačnost zmizí, dovoz naroste. A co zaměstnanost? I tady rozbíjí mýtus o „udržení venkova“ tvrdá realita. Na 100 ha zemědělské půdy připadá v malých firmách méně pracovníků než ve velkých. Velké podniky dokážou díky organizaci práce a technologii zaměstnat více lidí, protože provozují více činností – od rostlinné po živočišnou výrobu a často i zpracování.
Pracovní stabilita
A na rozdíl od malých mají vyšší mzdy a stabilnější pracovní místa. Nejsou to přivýdělky k důchodu, ale plnohodnotné výplaty. Dotace? Zatímco veřejnost má pocit, že velké firmy „vyžírají“ rozpočet, čísla říkají opak.
Dotace na hektar mají výrazně vyšší malé farmy. V roce 2023 pobíraly nejmenší podniky i o 60 procent vyšší dotace na hektar než ty největší. A to mluvíme o takzvané redistributivní platbě, která výslovně zvýhodňuje malé.
Výsledek? Podniky, které dostávají méně, vytvoří víc. Tedy víc práce, víc mléka, víc pšenice. Mají nižší náklady na jednotku produkce, vyšší přidanou hodnotu. Ta se u velkých podniků pohybuje nad 60 tisíc korun na hektar, u malých bývá pod 30 tisíc.
A krajina? Ano, malé farmy často hospodaří extenzivně – ale to znamená hlavně trávu. Více než 70 procent výměry v malých podnicích zabírají trvalé travní porosty. Skutečné plodiny – pšenice, kukuřice, zelenina – dominují u velkých.
Tam se produkuje to, co jíme, a to, co dává českému zemědělství smysl i na export. Navíc malé farmy potřebují na hektar sedmkrát více zemědělské techniky, která je většinou starší a méně ekologická než ta větších kapitálově silných podniků.
Takže paradoxně méně ekologičtí jsou ti menší, kteří mají větší spotřebu paliva, více utužují půdu, o precizním zemědělství a adresné aplikaci hnojiv a ochranných látek individuálně téměř ke každé rostlině ani nemluvě.
Potřebujeme i malé
Ne, neříkám, že malé farmy nemají místo. Mohou se soustředit na komodity, po kterých je menší poptávka a velkým firmám se nevyplatí do nich investovat. Ovoce, zelenina, speciální plodiny.
Ale stavět zemědělskou politiku jen na nich, je ekonomický i ekologický nesmysl, protože to pouze vede k tomu, že se dovážejí suroviny z regionů, kde se kvůli tomu ničí životní prostředí a nedodržují se tak přísné standardy jako v Evropě.
Nakonec na to doplácí spotřebitel i životní prostředí. Stát by neměl řešit, jak je farma velká a na kolika hektarech hospodaří, ale jak na nich hospodaří, a podporovat především inovace a produkci s vyšší přidanou hodnotou místo nic nedělání.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
