Evropské zemědělství coby zaostávající odstrčený senior

Evropské zemědělství nevzkvétá. Tradiční motor rozvoje naší civilizace dnes v globálním měřítku zaostává. Zatímco průmyslová odvětví, jako automobilky, dostávají masivní podporu na modernizaci a vývoj nových technologií, zemědělství zůstává v tomto ohledu na okraji zájmu.
Evropské zemědělství nevzkvétá. Ilustrační foto: Pixabay.com
Evropské zemědělství nevzkvétá. Ilustrační foto: Pixabay.com

A nejde vůbec o dotace, ale o podmínky, v nichž evropský zemědělec pracuje, které jsou stále méně konkurenceschopné a jejich důsledky jdou daleko za ekonomickou stránku. Jaké je řešení? Zvětšování zemědělských podniků.

V zájmu zachování konkurenceschopnosti, potravinové soběstačnosti i podpoře ekologického a šetrného zemědělství. Pokud Evropa myslí péči o krajinu a přírodu vážně, musí kousnout do kyselého jablka a opustit svůj dosavadní přístup.

Šéf Renaultu Luca de Meo před časem prohlásil, že ani tak obrovská automobilka, jako je Volkswagen, není dost velká, aby dokázala sama financovat vývoj moderních technologií. Evropské zemědělství je proti tomu trpaslík. V EU neexistují společnosti srovnatelné s velikostí automobilových gigantů.

Největší české zemědělské firmy zaměstnávají stovky lidí, maximálně nízké jednotky tisíc. Zemědělské podniky v USA, Jižní Americe, Austrálii, ale třeba i na Ukrajině, jsou řádově větší. Taková fragmentace brání inovacím a zvyšuje náklady, což Evropu dále vzdaluje od globální konkurence.

Navíc importujeme stále více základních zemědělských komodit, jako je sója či řepka. Paradoxně tak přispíváme ke kácení deštných pralesů v Brazílii nebo k obrovským emisím z transportů přes oceán. Green Deal, jenž měl chránit přírodu, tak selhává i ve svých vlastních cílech.

Ekologické selhání a regulace

Evropská regulace často nestaví bariéry jen neškodným praktikám, ale i efektivním a ekologickým postupům. Příkladem je zákaz insekticidního moření osiva.

Tento desítky let osvědčený způsob ochrany osiva před škůdci je nyní nahrazován nákladnějšími a pro životní prostředí škodlivějšími postřiky. Přitom samotní včelaři preferují insekticidní moření před masivní aplikací chemie přímo na pole.

Dále je nutné zmínit nárůst dovozů masa a zemědělských plodin, které bychom snadno mohli vyrobit doma. Zásadní problém není jen v tom, že si zničíme vlastní produkci a snížíme soběstačnost.

Tím, že importujeme sóju z Ameriky nebo maso z Argentiny, výrazně zvyšujeme globální poptávku po pěstební plochách, což vede k devastaci unikátních přírodních ekosystémů.

Málokdo si uvědomuje, že omezení produkce v Evropě a dovoz z Brazílie jednoduše znamená kácení amazonských deštných pralesů, které považujeme za systém zasluhující prvořadou ochranu.

Evropa často učí zbytek světa ekologii, ale zároveň ignoruje efektivní metody, které by mohly opravdu pomoci. Velké a moderní stroje mají nižší emise a jejich ekologická stopa je menší než u starých a neefektivních strojů. Místo podpory jejich nasazení se ale zaměřujeme na konzervaci mikrofarem, které nejsou schopny tyto nejnovější technologie využít.

Z hlediska welfare zvířat je situace podobná. Větší chovy mají lepší přístup k veterinárnímu dohledu, moderním technologiím a zajišťují vyšší standardy hygieny a příjemného prostředí pro zvířata. Například nové dojící systémy nebo robotické chovy přispívají k výraznému zlepšení podmínek jak pro chovatele, tak pro krávy.

Evropský geopolitický paradox

Místo toho, aby EU využívala svou nadprůměrnou úrodnou půdu, samozřejmě šetrně s respektem k ochraně půdy, k posilování globálního postavení, tak omezuje produkci.

Dříve byla evropská politika založená na intervencích a zajištění dostatečného objemu potravin, který mohl sloužit jak k pokrytí vlastních potřeb, tak k humanitární pomoci nebo obchodním výměnám.

Dnes, kdy je půda zatravněna nebo ponechávána ladem, máme na jedné straně dražší potraviny a na druhé straně nižší konkurenceschopnost na globálních trzích.

Evropské zemědělství není odsouzeno k zaostávání, ale vyžaduje radikální změnu přístupu. Podpora modernizace a zjednodušení regulací musí být prioritou. Pokud chceme chránit přírodu, musíme podporovat efektivní způsoby hospodaření, které minimalizují ekologickou zátěž.

Namísto penalizace větších zemědělských firem bychom měli uznat jejich klíčovou roli v zajištění potravinové soběstačnosti a ekologického hospodaření.

Pokud se nezměníme, evropské zemědělství zůstane reliktem minulosti, který nebude schopen konkurovat efektivnějším a pragmatičtějším systémům v jiných částech světa. Pro dobro jak evropských farmářů, tak globální udržitelnosti, je čas přestat jen přihlížet.

Autor je předseda představenstva společnosti JTZE
(Redakčně upraveno)

Zavřít reklamu
Sdílet článek
Diskuse 3
Sdílet článek