Martina Kociánová: Já se bojím víc o lidi, než o planetu

Rozhovor
Z prestižní pozice hlasatelky televizních novin na Nově, kde se záhy stala populární, dobrovolně odešla do muzikálu. Prošla moderátorskými zkušenostmi v dalších televizích a v rádiích. Po celou tu dobu ji provází operní zpěv. Spolupracuje s řadou hudebních těles, sólistů, vystupuje na zahraničních pódiích, koncerty sama uvádí. Před pár lety objevili s manželem kouzlo „poutí“ a od té doby jsou na cestě.
Moderátorka Martina Kociánová vyzpovídá významné osobnosti, má ale i svá krátká videa. Foto Petr Adámek

Při rozhovorech s významnými osobnostmi, moderování konferencí i jako pěvkyně působíte velmi přirozeně, jako byste vůbec neměla trému. Zmocní se vás občas?
Naučila jsem se brát trému jako součást výkonu. A tak ji, svým způsobem, cítím pokaždé. Ale většinou mnohem víc předem, což mě nutí se na koncerty pořád a pořád připravovat, cvičit. Stejné je to při moderování. Jeden z mých studentů se mě kdysi zeptal, zda jim prozradím ten fígl, jak se připravuji na rozhovory. Myslel si, že s věkem a praxí přichází nějaká úleva. Byl trochu zklamaný, když jsem mu řekla, že ten fígl spočívá v tom, že si přečtu o hostovi, se kterým budu dělat rozhovor desítky stránek, knih, a když se připravuji na konferenci, či nějaké téma, tak je těch stránek ještě více.
Ale když se vrátím zpět k trémě, tak té jsem si teď užila více než kdy jindy, protože dostat se do formy a působit na jevišti suverénně po roce a půl covidové pauzy, bylo jako se znovu učit mluvit.

Zřejmě máte ráda výzvy, když jste kdysi z dobrého „bydla“ – televize Nova odešla a přijala nabídku Daniela Landy do muzikálu Krysař?
Víte, že tato historka má už asi 25 let? A moc nedokážu pochopit, že ještě někoho zajímá. Je totiž zajímavá už jen pro mě. Ale pro mě opravdu zajímavá je. Nedokážu totiž dodnes přesně pochopit, kde jsem tehdy vzala tu odvahu odejít z bydla, které nemělo, a už zase nemá v našem showbyznysu obdoby. Dnes už bych sama sebe nepřekvapila, ale ta tehdejší „buchta“, která si asi přála být slavná, mě dnes udivuje a příjemně překvapuje.

Mě asi také, protože zatímco Nova uměla prodat své lidi, udělat jim obrovskou popularitu, Landa měl pověst skinheada. Nešlo o risk změnit stabilní zaměstnání za něco, co vůbec nemuselo uspět?
Šla jsem do muzikálu, ne do politiky. A to byl základ, chtěla jsem zpívat a každý, kdo zažil operu či muzikál, ví, že je to opojné. A už v té době jsem tisíckrát slyšela vysvětlování Landy, že jeho minulost je minulostí. Že už není tím šestnáctiletým pakem. A je možné, že mě už tehdy více zajímaly činy než řeči.
Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsem dostala v Nově „nůž na krk – buď, anebo“. A tehdy jsem volala Danovi, že si chci poslechnout celý muzikál, než se rozhodnu. A on mi řekl, ať přijedu. Nasadil mi sluchátka, já jsem dvě hodiny poslouchala, a pak jsem jela dát do televize výpověď. Ale měla jsem pořádně nahnáno z toho, co bude…

PSALI JSME:
Ha Thanh Špetlíková: „Rodiče říkají naší generaci banánová“

Vám se asi tahle změna vyplatila, jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. Vyjádřila jste se, že Nova vám buchty do světa velmi pocukrovala.
Ten cukr spočíval v tom, že jsem byla skutečně známá, a s tím se jinde lépe začínalo. Na druhou stranu mě až ta osamocenost a vykolejenost dovedla k tomu, že jsem se teprve tehdy dozvěděla, co všechno mohu dělat, když se budu snažit, učit a pracovat. Do té doby jsem sama sebe považovala za holku, co čte zprávy, které někdo jiný napsal, a že musí přijít doba, kdy si toho někdo všimne, že nic jiného neumím. Kdybych tehdy na Nově zůstala, tak by se to asi časem stalo pravdou.
Takže tu celou taškařici s mým odchodem dnes zpětně považuji za klíčový moment ve svém životě. Tehdy jsem pochopila, že určité kompromisy nejsou ve skutečnosti kompromisy, ale rezignace. Ne snad, že bych ve 23 letech byla tak uvědomělá, ale asi podvědomě jsem „vyčenichala“, že pohodlná cesta ke smysluplným věcem většinou nevede.

A kdy jste měla dojem, že jste našla sebe sama?
Ten pocit, že to, co právě dělám, je pravdivé a má smysl, se naštěstí v životě dostavil několikrát. Někdy na koncertech, někdy v divadle a později především v rozhlase. Už na Frekvenci 1 jsem na konci devadesátých let dělala rozhovory ve svém pořadu Odpolední klid, a když jsem se po více než dvacetileté kariéře v televizích ocitla na Dvojce v Českém rozhlase, měla jsem pocit, že všechno, co jsem doposud dělala, byla teprve příprava na tuto práci. A ten dojem zesílil, když jsem začala dělat pořad Kupředu do minulosti. Tehdy jsem poprvé v životě měla jistotu, že jsem přesně tam, kde mám být.

Mimo jiné jste dělala i rozhovor s hercem Janem Třískou, který se zabil pádem z Karlova mostu v září 2017.
Na ten si dobře vzpomínám, Jan byl opravdu charizmatický člověk. Ale za svůj rozhlasový život jsem dělala i další rozhovory, které se už nemohou opakovat: s Pavlem Tigridem, Josefem Wágnerem, Karlem Gottem, Slávkem Šimkem, Waldemarem Matuškou a v ČRo třeba s Robertem Fulghumem. A dodnes si vážím toho, že jsem měla tu čest opakovaně dělat rozhovory se Zdeňkem Mahlerem nebo s Luďkem Munzarem a spoustou dalších vzácných lidí, kteří mi dodnes chybí. A jsem rozhlasu vděčná, že mě s nimi svedl dohromady.

V Českém rozhlase dělala rozhovor také se spisovatelem Robertem Fulghumem. Foto Igor Ondřej

Kariéra v rádiu dokonce umožnila start pořadu původně vysílaného v Českém rozhlase, který měl svůj okruh posluchačů. Neobávala jste se, jestli přejdou za vámi na internet?
Bála? Já jsem byla úplně vyděšená a paralyzovaná. Pořad se vysílal tři roky a za tu dobu se stal jedním z nejposlouchanějších pořadů Dvojky Českého rozhlasu, a místy i celého rozhlasu. Po jeho zrušení jsme s kolegou Láďou Henkem rok vymýšleli, co s tím dál. Nebyli jsme na to připraveni, přestože jsme tušili, že ten zákaz přijde. Chtěli jsme ale dělat „jen“ dobrý pořad, ne firmu.
Nakonec jsme se ale museli rozhodnout, vytvořit internetovou platformu a začali jsme vysílat. První díl poslouchalo 80 tisíc lidí a nám se chtělo dojetím brečet. Od první chvíle nás také posluchači začali podporovat s tím, že koncesionářské poplatky platit musí, ale nás si vybrali dobrovolně. Dodnes nad tím žasnu. Naše rozhovory jsou volně dostupné, ale lidé vědí, že bez nich to prostě nezvládneme.
Dnes už přibyl další pořad a na YouTube jsem začala natáčet krátká videa Proč? Martiny Kociánové. A tak se znovu ukázalo, že největší službu mi v životě poskytli lidé, kteří mě odněkud, z pohodlného místa, vlastně „vypakovali“.

Komentujete různé dění v krátkých vstupech, které trvají dvě a půl až tři minuty. Je obtížné dostat se do takového časového úseku?
No to mi povídejte, já se hrozně ráda poslouchám, takže vyhazovat své vtipné komentáře a postřehy mě přímo fyzicky bolí. Ale kolega Láďa stále tvrdí, že je to dlouhé, i když už jsem je dokázala zestručnit z pěti minut na tři. A můj muž, který mi dělá doma „kameramana“, vždycky jízlivě utrousí: „Jak to říkal Čechov? Krátkost sestrou talentu?“ Prostě nemám šanci.

Často řešíte problémy týkající se celého světa i každého z nás, probíráte je s lidmi z různých oborů. Nepřipadá vám, že jako lidstvo jsme zpovykaní, že nám chybí skromnost a pokora?
Lépe bych to neřekla. Napapanost, lenost, dojem, že na všechno „máme právo“, živí toho „koně“, o kterém se mluví v úsloví: „Když do pekla, tak na pořádném koni“.

Jak to máte vy?
Určitě nejsem o nic lepší, ale dělám na tom. To je asi to nejdůležitější. Je to pracné, je to bolavé, protože člověk musí především rozmetat falešné představy o své vlastní ušlechtilosti. A těchto hraček se nikdo nevzdává lehce.
Co se týká pozorování současné společnosti, tak tam mi asi poskytují moji hosté lehký náskok v tom, že se navzájem učíme pojmenovávat věci pravými jmény, nepodléhat diktátu politické korektnosti a nepovažovat věci za „normální“ jen proto, že jsou „běžné“.

PSALI JSME:
Brusel a revoluční zelený balíček. Unijní ekonomice hrozí, že se osudově střelí do nohy

Někdy mívám pocit, že valná většina si myslí, že třeba do klimatických změn nebo celkového vývoje společnosti nemá šanci vstupovat.
To je složitější a na celý samostatný rozhovor. I tady samozřejmě platí, že každý musí se vší nápravou začít především u sebe, byť je jeho vliv tranzistorově malý. Ale zrovna klima je téma, které současná ideologie zneužívá, aby prosadila své vize „Zeleného údělu“. A ten je v podobě, v jaké právě je, pro Evropu ekonomicky likvidační.
Ano, jsme zhýčkaní a chceme svítit, topit, koupat se v teplé vodě, jezdit auty. Ano, jednou z cest je dobrovolná skromnost. Ano, neměli bychom splachovat naše WC pitnou vodou. Ano, nemuseli bychom si vozit mrkev z Holandska, vodu z Francie a všechno ostatní z Číny.
Ale pragmatické řešení není to, že to vše najednou stopnu anebo nedostupně zdražím. A hlavně to vše nemůže chtít zachránit sama Evropa, která se na uhlíkovém znečištění Země podílí osmi procenty. My si zavřeme uhelné elektrárny, nedostavíme jaderné, uvrhneme se do energetické chudoby a Čína spolu s Indií otevře každý měsíc 27 uhelných elektráren. Tady asi obě cítíme, že něco drhne.
Člověk se k planetě vždycky choval kořistnicky úměrně svým technickým možnostem. A nelze pokračovat v bezuzdném drancování, ale i v těchto opatřeních musí vládnout uměřenost, a hlavně schopnost odborníků domýšlet věci do konce. Mezi námi, já se bojím více o lidi, než o planetu. Ta si nakonec poradí, a když na to přijde, tak nás setřese, jako pes blechy.

Slýchám mladé lidi, kteří říkají – do téhle divné doby nemá význam přivádět na svět děti. Co byste jim vzkázala?
Že to je hloupost. Děti se rodily v dobách epidemií moru, válek, hladomorů, protože v tom, že přivedu na svět dítě, je obrovský akt naděje. A my se, všemu navzdory, máme stále královsky. A přesto se dočtete v novinách, že dítě je vlastně velmi neekologické, protože prdí, a pak ta spotřeba plen…? To je uvažování jedním slovem – strašné.
Chápu obavy mladých, protože nemají šanci na vlastní byt, stát podporuje kde koho, ale rodiny ne. Propopulační politika je děsivá, pokud vůbec nějaká je. A přitom nám nedošlo, že rezignovat na rození dětí odráží hlubokou krizi západní společnosti, která tak dává svému okolí na vědomí, že hodlá rezignovat na svou budoucnost.

Mezi těmi, s nimiž si ráda povídá o životě, je i herec Jaroslav Dušek. Foto Igor Ondřej

Manžel Tomáš Tureček se věnuje novinářské profesi. Není váš společný život pracovní, dokážete se oddělit od povinností, nediskutovat o politice?
Naopak, diskutujeme stále. Zjistili jsme, že řeči o tom, že spolu mohou být šťastní lidé, kteří mají zcela odlišný politický názor, jsou nejspíše nesmysl. Znamená to totiž, že pak máte úplně jiný světonázor, jiné sociální vnímání, jiný názor na výchovu dítěte, na vzdělávání, jiné ekonomické vnímání, a to přece musí zasahovat do úplně všech oblastí vašeho společného života.
Já přímo zbožňuji naše nekonečné rozpravy a disputace. To, že si stále přeposíláme zajímavé články, to, že si vyměňujeme knihy se záložkami, čeho by si ten druhý určitě měl všimnout. Není to tak, že bychom měli na vše stejný názor, ale hodnotový žebříček máme stejný.

Čím se zabýváte, když nemusíte pracovat? Jak nejraději trávíte volný čas?
Před pár lety jsme s mužem objevili kouzlo „poutí“. A od té doby jsme „na cestě“. Já vymýšlím historické trasy a můj muž plánuje cesty. Máme jich rozchozeno mnoho, protože čím více se vzdalujeme Praze, tak je to časově náročnější.
deme z Prahy pěšky do Compostelly – už jsme došli na hranice s Německem a dál čekáme, až nebudou covidová opatření každé dvě hodiny jiná. Došli jsme z Prahy do geografického středu země, který je v Číhošti. Jdeme poslední cestu, kterou šel Jan Hus, a to z Krakovce do Kostnice.
Když byl lockdown, tak jsme obcházeli Prahu. Nazvali jsme to „Kolem vězení“. Bylo to nějakých osmdesát kilometrů. Když máme dva dny volno, sbalíme batoh, dojedeme vlakem tam, kam jsme minule došli a jdeme. To je náš životní styl a chceme se udržet při zdraví, ať tak můžeme jednou prochodit důchod. Prostě odejdeme a umřeme někde na cestě.

Viděla jsem paní Věru Čáslavskou sledovat váš provaz a rozštěp. Dokážete být stále tak ohebná?
Paní Věře jsem tehdy slíbila, že ho do příštího setkání dopiluji, ale další setkání už bohužel nebylo. Kdysi jsem dělala gymnastiku, a tak mi něco zůstalo, přestože roky na pružnosti ubírají. Ale snažím se jim vzdorovat, jen už vám tělo nic moc nedá zadarmo.

PSALI JSME:
Češi mistru Janu Husovi vděčí nejen za prodloužené víkendy v červenci

Dřív, než na studium historie jste se vrhla na zpěv. Po kom máte tak krásný hlas?
Děkuji za kompliment, ale odpověď neznám. Barva hlasu je boží dárek, na kterém nemám žádnou zásluhu. Na mě bylo už jen to, jak s tím dárečkem naložím, a já jsem byla asi divná, ale opera mě hypnotizovala už jako malou holku.

Spolupracujete s řadou hudebních těles, sólistů, někdy koncerty sama uvádíte, přičemž ráda zabrousíte do historie. Je těžké přecházet z role moderátorky do pěvecké?
Je to těžké. Hlavně proto, že já mluvím pořád klasickým mluvním hlasem, ne tím operetně posazeným, a ten pak pěvecké posazení stále rozbourává. Teď například dělám s harfenistkou Kateřinou Englichovou nový komponovaný program věnovaný Antonínu Dvořákovi a tam mluvím i zpívám opravdu hodně.
Pomáhám si alespoň tím, že si na mluvení beru mikrofon, který na zpěv zase vypínám. Je to proto, abych nemusela na mluvní hlas „nakládat“ a tlačit. Na druhou stranu mě ta kombinace vyprávění a hudby nesmírně těší. Má to pro mě ještě větší sílu, než když na koncertě „jen“ zpívám.

Pokud zpíváte árie ve francouzštině či italsky a zapomenete text, tak asi těžko můžete improvizovat jako v rodném jazyce. Co v takovou chvíli interpretovi pomůže?
Já nevím. Mně nepomůže nic, protože jsem zjistila, že mám árie natolik naučené dohromady, že když zapomenu text, tak zapomenu i noty. Už se mi to stalo, ale je to vždy takový šok a panika, že si ani nepamatuji, jak jsem se z toho kdy dostala. Také se mi třeba stalo, že jsem přešla z inscenace, která byla nastudovaná v originále v němčině, do inscenace české. A uprostřed árie jsem zjistila, že zpívám německy.

Má krásný hlas, zpěvu se věnuje celý život. Vystupuje s různými hudebními tělesy. Foto Petr Adámek

Jak pečujete o svůj hlas?
Neřvat, nekouřit, cvičit a chodit stále na hodiny k paní profesorce Jaroslavě Niederlové. Letos v lednu jsem se v lockdownu začala otužovat – byla to asi nějaká epidemie, všichni na Facebook dávali fotky z řeky. A mě to také vtáhlo. Od té doby chodím každý den plavat a můj muž mě v zimě doprovází a lopatou mi rozbíjí ledový škraloup na hladině. A mám pocit, že to dělá dobře nejen tělu a hlavě, ale i hlasu.

Zatímco mnozí umělci mohli během pauzy způsobené koronou tvořit „do šuplíku“, zpívat se do něho nedá. Je těžké se po koncertní pauze dostat do provozní teploty?
První měsíc na jevišti jsem se prakticky „probála“. A to přesto, že jsem během „zákazu“ cvičila a připravila si dva nové koncertní programy. Vyjít z obývacího pokoje na jeviště bylo opojné, ale pro mě strašně stresující. Měsíc mi trvalo, než jsem dostala takovou tu „zájezdní jistotu“.
Jistotu, že na hlase a na mém výkonu nepůjde poznat to, že jsem třeba nespala, moc natáčela, že se venku změnilo počasí a já mám nízký tlak a točí se mi hlava, že jsem se rozčílila. S každým dalším koncertem to bylo lepší, a když jsem se dostala zase do formy, tak koncerty přestaly, protože organizátoři se vesměs obávají, aby na podzim nechystali něco, co pak zase budou rušit.

Lidé na sociálních sítích obdivují vaši inteligenci, rozhled, kultivovanost projevu a krásu. Shodují se, že byste byla ideální kandidátkou na prezidentku. Uvažovala byste o takové nabídce, kdyby s ní někdo přišel?
Tu nabídku jsem dostala opakovaně, a dokonce jsem musela stopnout pár podpisových akcí, protože nechci. A kdybych o tom náhodou přemýšlela, tak by mě z toho vyléčila má nedávná zkušenost, když jsem kandidovala do Rady Českého rozhlasu.
Tlaku, kterému jsem byla vystavena – a dokonce i moji přátelé – bych nevěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl. A to šlo o takovouto nedůležitou, ve své podstatě nanicovatou funkci, neumím si představit, co by se dělo, kdyby opravdu o něco šlo. A kromě toho, na to, abych já byla volitelná jako prezidentka, jsme ještě všichni málo v háji.

PSALI JSME:
Prezident Zeman střízlivě vyzdvihl klíčové problémy české ekonomiky

Zavřít reklamu ×
  1. Krásná, inteligentní, moudrá, nadaná v mnoha směrech. Chápu ji, že odmítá vstoupit do politiky. Jeji správné názory vidění světa nejsou populistické a tak by se tam za nás hodně trápila. Přeji vám mnoho úspěchů v osobním i profesním životě 😉

  2. Dekuji vam za krasny rozhovor.Moc si vas pani Kocianova vazim! Bedlive sleduji vsechny vase porady,jste uzasna,co pro nas vsechny delate. Jste zena na tom spravnem miste. Prosim pokracujte ve vsem,co delate. Vase prace jako jedna z mala ma smysl a nas,co podobne smyslime nesmirne podporuje. Dekuji za precteni Bednarova, Potstejn

  3. Sleduji Vás celkem pravidelně. Když se nad tím zanyslím ,vlastně podvědomě pořád čekám, v čem se názorově rozejdeme. Zatím se mi to ještě nestalo ani v detailu.
    Máte moji podporu v tom, že bez skurpulí říkáte, to co si myslíte. Pokračujte prosím. Dr. Václav Voldřich

  4. Jste úžasná žena, u které cítím pokoru…božskou vlastnost, která Vás nominuje na prezidentku..

    Vím, je to totální odchod z komfortní zóny. Ale nikoho jiného si tam zatím neumím představit.
    A čekat až bude hůře nemá smysl a je kontraproduktivní.
    Opatrujte se, máme Vás rádi.
    Berenika

  5. Díky za tento rozhovor, ale i za Vaší práci (Svobodné univerzum apod.). Také byste se mi líbila jako prezidentka, ale nedovedu si představit (lépe řečeno DOVEDU) tu kampaň, jakou by spustila tzv. mainstreamová média pro Vaší dehonestaci. Vnímám vygumovanosti dnešní populace, kdy obrovská část, ne-li většina, pouze přijímá předkládaná „fakta“ jako jedinou pravdu. Jsou to sice lži, ale tato část populace je berou jako jedinou pravdu a nekladou si zásadní otázky JAK a PROČ, CO TOMU PŘEDCHÁZELO. Mladá generace až na vyjímky již není schopna si tyto otázky klást. Je od školních let vychovávaná k tomu. aby všichni pouze přejímali dané, či sice zaobalené, ale přikázané, názory a přijímali je za své.
    Ale přesto byste tu kandidaturu zkusit mohla. Jste silná osobnost, jinak byste nebyla tam, kde jste teď. A kdybyste vyhrála, bylo by to terno pro nás všechny, kteří s obavou hledí do budoucnosti.

  6. Sleduji Martinu Kociánovou už dva roky a mluví mi z duše. Kéž by takových normálních rozumných lidí bylo v médiích více.

Napsat komentář: Dr.Václav Voldřich Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Česko vymírá tempem 2500 lidí měsíčně

V Česku letos během prvního čtvrtletí zemřelo o takřka třetinu méně lidí, než ve stejném období loňska. I přes ústup covidové pandemie, jež představuje stěžejní příčinu loňského extrémně vysokého počtu zemřelých, …

Zuby nebo urna s popelem. Co lidé zapomínají v taxících

Mobilní telefony, klíče nebo peněženky patří mezi zapomenuté věci v taxících, které patrně nikoho nepřekvapí. Pak je tu ovšem kategorie méně tradiční. Společnost Uber sestavila už poněkolikáté žebříček nejčastěji …

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

O dovolenou aspoň pět týdnů ročně žádá stále více zaměstnanců

Analýza
I když nejpopulárnějšími zaměstnaneckými benefity zůstávají finanční bonusy či prémie, stále větší oblibu si mezi Čechy získává dovolená pět týdnů i více. Napříč obory ji chce již více než 90 procent pracovníků. Vyplývá to z nového průzkumu personální agentury Grafton Recruitment, který má redakce FAEI.cz k dispozici.