Ha Thanh Špetlíková: „Rodiče říkají naší generaci banánová“

Rozhovor
Setkaly jsme se v její kavárně, protože dvaatřicetiletá Ha Thanh Špetlíková, kterou diváci znají ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, není jen herečka. I když u nás žije od svých pěti let, stále má vlastnosti, jež jsme připisovali Vietnamcům – především pracovitost a skromnost. Sama se považuje za rebelku. Mě překvapila otevřeností, protože se nebojí odpovědět i na ne zrovna příjemné otázky, a přemýšlivostí.
Ha Thanh se narodila v hlavním městě Vietnamu, Hanoji, před 32 lety. Foto: FAEI.cz/autorka

Jak jste prožila vánoční svátky? Pokud vím, tak je Vietnamci neslaví.
Vietnamci, kteří žijí tady, tak v mnoha rodinách je slaví, i když jde o převzatý svátek. Začalo se s tím kvůli dětem, které tu chodí do školy. Vzpomínám si na své dětství, že jsem prožívala Vánoce u své adoptivní babičky, pak doma, aby měla radost moje mladší sestra. Jako děti jsme nevěřily na Ježíška, protože u nás se to tak nehrálo.
Pamatuji se, jak jsme jednu dobu bydlely tři rodiny vedle sebe, jedna pořádala Vánoce, druhá silvestra a třetí lunární nový rok. Slavili jsme společně. A jeden rok jsme my děti hrály pro rodiče pašijové hry ve vietnamštině, v prostěradlech, improvizovaných kostýmech, jde o hezké vzpomínky. Minulý rok jsme prožili Vánoce ve třech. Já, přítel a jeho malárie (směje se). Šlo o jedenáctou malárii.

A závěr letoška oslavíte? Vietnamský nový rok, kterému se říká lunární, začíná asi později než ten podle gregoriánského kalendáře 1. ledna?
Letos jsem poprvé dostala chuť oslavit lunární rok ve velkém stylu. Samozřejmě by to bylo jen pro uzavřenou společnost a podmíněno očkováním a testováním. Loni jsem poprvé jeho oslavu pořádala pro přátele doma, s tradiční výzdobou a kamarádi to ocenili. Já si uvědomila, že jsem tenhle svátek měla spojený jen s nějakou povinností vůči rodičům, že mě bavilo slavit evropsky Vánoce a silvestra.
Jde o hezký svátek, který má kulturní odlišnosti, o něž bych se ráda podělila s přáteli, protože je to pro ně jiné. Takže bych ho chtěla udělat se vším všudy. Lampióny, ohňostroj, s rodinou chystáme tradiční mytologický dračí tanec, chci připravit oltář na uctívání předků, aby si mohl každý, kdo vstoupí zapálit tyčinku a pomodlit se za předky. Také se pálí falešné peníze pro štěstí.

PSALI JSME:
Rituální peníze z „pekelné banky“

U nás žijete od svých pěti let. Váš přesun z rodné Hanoje do Čech byl poměrně dramatický. Rok před tím odjela máma do Čech vydělávat, už se nevrátila, vás nechala doma s tátou. Jaký byl ten rok s otcem?
Přemýšlela jsem o tom a došlo mi, že už se nechci rýpat v minulosti. Bytím v ní si tu negativní energii přenášíme do současnosti a živíme ji. Ten rok byl těžký. Nedokážu si dnes představit, kdybych měla dítě, že bych ho nechala rok, byť s otce. Jako matka bych to neudělala.
Jenže dnes je jiná doba, takže těžko můžu posuzovat. Když peníze ve Vietnamu nebyly a naskytla se možnost si je jinde vydělat, tak to neodsuzuji. Pro mě to bylo těžké, otec nebyl nejempatičtější člověk, občas dělal různé naschvály, které na mě nepůsobily zrovna dobře.

Vaším dětstvím se prolíná neustálé stěhování. Rodiče šli od sebe, dokonce vás máma umístila do náhradní rodiny. To muselo pro dítě znamenat velký stres.
Nejtěžší bylo, že jako dítě nechápete, že se to děje z ekonomických důvodů. Ten pocit (dítěte), že ho máma opustila… Naši procházeli nějakým rozvodovým řízením, které úplně nezvládali. Já se stávala pro ně určitou vydírací taktikou, kdy mě před sebou navzájem schovávali.
Pak jsem se s mámou často stěhovala, a i když mi to dalo schopnost přizpůsobit se všemu, umět zapadnout do nového kolektivu, pociťovala jsem nedostatek zázemí. Mít spojený domov s konkrétním místem. Třeba se mi nikdy nezdá o domově.
Myslím si, že generace mých rodičů je hrozně vykořeněná, ačkoliv jsou přesvědčeni, že my jsme bez kořenů. Už nevědí, co se děje ve Vietnamu a zároveň u nás nevedou plnohodnotný život, nemůžou si zajít na kulturu, i když mají právo volit, tak neumí dobře jazyk.

Diváci ji řadu let znají jako sestřičku Tien z Ordinace v růžové zahradě. Foto: TV Nova

Jak jste se z téhle rodinné kovbojky dokázala vymanit?
Makám na sobě pořád, na osobním rozvoji, terapie, prostě se snažím využít všechny ty věci k duševní hygieně… Bez toho by to nešlo, člověk se nesmí bát čelit svým kostlivcům. Viděla jsem rodiče, kteří nemají žádný domov a já také ne, takže jsem se v patnácti letech odstěhovala do Prahy a ubytovala se na intru. Snažím se o pravý opak, mít přátele v místě, kde žiju, nějak ho ovlivňovat, udržovat dobré vzájemné kontakty, mít své zázemí.

Jací vůbec jsou mladí Vietnamci? Neodehrává se ve zdejší vietnamské komunitě velký mezigenerační střet?
Hlavním problémem je kulturní střet. Nám říkají banánová generace, že jsme zvenku žlutí, ale uvnitř bílí. Mladí Vietnamci často vedou dvojí život, na jednu stranu se snaží vyhovět rodičům i ve věcech, s nimiž nesouhlasí. Na druhou nelze žít v Čechách a nenechat se ovlivnit místní kulturou. Nejde žít v bublině, ale určitě se z každé kultury dá vzít to nejlepší.

Žijete u nás většinu svého života. Cítíte se být víc Češkou, nebo na sobě stále vnímáte hodně vietnamských povahových rysů?
Tohle jsem dost řešila v minulosti. Při pobytu ve Vietnamu jsem viděla nádhernou přírodu a kulturu, a i když mám výhrady vůči jejich politickému systému, tak jsem si říkala, že jsem hrdá na to, odkud pocházím.
Zároveň si myslím, že lidé přeceňují to, odkud pochází. Já nemám postavenou identitu na tom, kde mě „vyprdla“ máma. Mám Vietnam ráda, když tam jedu, cítím k té zemi určitou vazbu, ale mým domovem je Česká republika.

Seriál brala původně jen jako krátkou brigádu. Foto: TV Nova

Diváci vás znají hlavně z Ordinace v růžové zahradě, jste ale i kostýmní výtvarnice a podnikatelka. Co vás lákalo původně nejvíc, herectví?
(Smích). Mám pocit, že si herectví vybralo mě. Původně jsem chtěla být návrhářkou, vystudovala jsem střední oděvní školu, potom jsem šla na scénografii a spojila to s kostýmní tvorbou. Dlouho jsem tlačila na pilu, abych zvládla tři povolání naráz, ani jednoho jsem se nedokázala vzdát. Postupně se to vyvrbilo, v něčem se vám daří s lehkostí, protože nabídky přicházejí, v něčem tlačíte na pilu a ono to vůbec nejde.
Nebyla jsem špatná výtvarnice, jenže ke mně nechodily správné projekty, nebo jo, ale byly zrušené. V létě jsem měla tolik práce, v kavárně akce, do toho tři opery na Smetanově Litomyšli, odkud mě každé ráno v pět odváželi na natáčení do České televize a zpátky. Tohle nechci, tak jsem si řekla, že jednu z těch profesí musím pustit. Zvolila jsem scénografii.

Film Miss Hanoi (2018) znamenal zatím největší hereckou příležitost a hlavní role policistky se divákům líbila. Co přinesl vám?
Mega zkušenost, protože jsem nikdy herectví nestudovala. Vždycky dělám malé krůčky v rámci zkušeností, pak přijde hlavní role a já udělám velký skok. Dlouho nic a najednou pěkná příležitost. Jako třeba teď, když jsem dostala skvělou a poměrně velkou roli čtyřiadvacetileté Minnie v Činoherním klubu ve hře Linda Vista. Pojednává o padesátníkovi, který prochází krizí středního věku.
Moje postava je ostrá, pokérovaná holka, nebere si servítky a hlavní hrdina si přeje, aby byla řešením jeho krize. Myslím, že jsem si pro svou první zkušenost na jevišti nemohla vybrat lepší hru, režiséra, kolegy a divadlo.

Hlavní roli si zahrála ve filmu Miss Hanoi z roku 2018, který ukazoval život vietnamské komunity u nás. Foto: Falcon

U křestního jména Ha Thanh zůstalo příjmení manžela, světelného designéra Martina Špetlíka, s nímž už nejste. Já myslela, že manželství pro Vietnamce znamená dost pevný svazek. Proč přišel rozvod?
Ano, v naší komunitě jde stále o dost tabuizované téma. Asi jsme spolu moc pracovali, šlo o běžné věci, kvůli kterým se lidé rozvádějí. V mé rodině jde o zajímavý úkaz, protože moje babička se rozvedla, což tenkrát něco znamenalo!
Potom se rozvedla moje máma, kolem toho byl taky strašný humbuk. Já si říkala, že se nikdy nerozvedu. Rozvod jsem považovala za selhání. Asi jsem musela dostat od života takovou lekci, protože náš rozvod probíhal veřejně, rozmazávaný v bulváru.
Tyhle situace mě dostávají do pozice, že si musím urovnat věci v sobě, klást si správné otázky, jestli si za tím stojím, abych tlak ustála. Moje širší rodina už pochopila, že si nenechám mluvit do života, nejsem úslužná Asiatka. Život si chci zkazit sama, když už.
Stejně jsem ale pozorovala, jak určitý program je ve mně hluboko, i když si racionálně ten krok zdůvodníte. Říkala jsem si, že jsem selhala, co si o mně lidi pomyslí, prostě jsem pozorovala, jaký vliv na mě má tradiční zázemí. I když se považuji za emancipovanou a moderní ženu, programy jsou strašně hluboko.

Dnes žijete s přírodovědcem a ochranářem Arthurem Sniegonem, který léta bojuje proti pytlákům v Africe. Jak jste se seznámili?
Chtěl podpořit nějaký projekt, točil pro něj reklamu, do které potřeboval Asiatku, co zahraje Číňanku ověšenou šperky ze slonoviny. A mě viděl vystupovat v televizi u Jana Krause. Byli jsme dlouholetí přátelé, ale tím způsobem, že jezdil do Čech jednou, dvakrát za rok a vytáhl mě na kafe. V určitý moment kamarádství přerostlo.

PSALI JSME:
Rána pro třetí nejvýnosnější ilegální byznys na světě: Čína zakáže slonovinu

Netajíte se touhou mít děti. Myslíte si, že dobrodruh zvyklý čelit různému nebezpečí, neustále cestovat, najezdit tisíce kilometrů na kole a kajaku, bude mít chuť se usadit a založit rodinu?
Myslím si, že jo, když se kvůli mně odstěhoval z jiného kontinentu. V Africe žil osm let, nejvíce v Kongu, pak v Čadu a Kamerunu. Dá se říct, že náš vztah myslí vážně.

Partner je inspirací? Proto přemýšlíte o našem vlivu na životní prostředí, o vhodných potravinách, které neobsahují třeba palmový olej, prostě víc ekologicky?
Jde do velké míry o jeho vliv. Samozřejmě člověk postupně zraje, ale on mě donutil zamýšlet se nad spoustou vlivů. Není to tak, že bychom byli dva ochranáři. Jeden magor stačí (směje se). Při svém podnikání se snažím udělat stopu co nejmenší.

Jak se to u vás konkrétně projevuje?
Co se týče kavárny, tak se snažíme, aby pečivo, které nakupujeme, neobsahovalo palmový olej. Máme tady kompostéry se žížalami, takže likvidujeme ekologicky odpady z kuchyně. Jednorázové nádobí používáme pouze v bio kvalitě, rozložitelné.
Odebíráme kávu od značek, které podporují nějaký ochranářský projekt. Začínáme spolupracovat s charitativním second-handem Moment, staneme se sběrným místem pro ně. Takto může pomoct kavárna.
Jako herečka se snažím využít mediální pozornosti přes sociální sítě. Teď jsme začali spolupracovat s jednou značkou, která sice vyrábí plastové pantofle, ale zároveň je ochotná věnovat z každého prodeje sto korun organizaci Save-Elephants. A mě poprosili, abych navrhla limitovanou edici. Až doprodají kontejner, získají hezkou sumu, a protože vím, čeho se aktivity ochranářské organizace týkají, mám čisté svědomí, kam peníze půjdou.

Na začátku adventu se pustila s kolegyní Veronikou Čermákovou do pečení cukroví, které neobsahuje palmový olej. Foto: FAEI.cz/autorka

Jste dobrá, mám pocit, že Vietnamci ve večerkách a restauracích produkují spoustu odpadu a jeho tříděním si příliš hlavu nelámou.
Já přes jednu organizaci získala grant, který chci příští rok vyčerpat, právě v něm se hodlám věnovat tématu, jež mě trápí. V Čechách žije na 70 tisíc Vietnamců, což je nemalé číslo. A vzhledem k tomu, že se pohybují v odvětvích jako gastronomie, obchod a potraviny, tak odpad, co zanechávají, není zanedbatelný.
Chci se spojit s pár lidmi a influencery a natočit osvětová videa, aby měla zdejší vietnamská komunita informace. Nemůžu nikoho k něčemu nutit, ale mohu informace aspoň poskytnout. Už jsem se na to chystala tento rok, jenže jsem měla moc práce. Při covidu jsem neměla žádný příjem, takže v létě jsem se to snažila dohnat a málem se sesypala.

Živíte se nejen jako herečka, ale i podnikáte. Nakolik se dotkla pandemie koronaviru vaší kavárny?
Hodně, v nejhorších měsících jsme zkompaktnili provoz Pragovky, bylo otevřené okénko, holky tu seděly v bundách, aby se ušetřilo za energie, pekly, protože nám dodavatelé nezaváželi, prostě to byl boj o přežití. Ležíme poměrně bokem, přesto za námi zákazníci chodili cíleně, takže jsme se pohybovali na nule, až mírném plusu, nemusela jsem provoz dotovat.
Chodí k nám rádi místní, industriální interiér kavárny se líbí. Hodně pořádáme akce, od narozenin, přes dětské oslavy, setkání pletařského „gangu“ babiček, až po svatbu, kdy po půlnoci začali svatebčané chodit v latexu… Já si po rozvodu nechala tu nejnáročnější kavárnu ze třech, které jsme s manželem měli. Sním o kavárně, kde by bylo otevřeno od devíti do devíti večer, pro maminky, kamarádky, s dortíčky, kafíčkem. Tohle je zběsilé.

PSALI JSME:
Otakar Brousek: Nesbírání ocenění máme v rodině

Zavřít reklamu ×
  1. Je z ní pravá Pražačka. Ve Vietnamu se lí líbí příroda, ale co se jí líbí v České republice se nezmiňuje. Používá jen název země Čechy, to znamená , že nepřekročila hranice Prahy.Krásná, ale poznamenaná nedostatkem pravé lásky.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB