Měl jsem hodně štěstí a nikdy bych neměnil, říká pamětník letecké bitvy o Británii generálmajor Boček

Rozhovor
V Británii mu nejvíce chyběly buchty a knedlíky. Když po válce přistál se svým Spitfirem na Ruzyni, potkal svého jmenovce, generála Bočka, říká v rozhovoru válečný veterán druhé světové války generálmajor Emil Boček. Jeho první cesta po návratu do vlasti vedla domů, za maminkou do rodného Brna.
Generálmajor Emil Boček. Reprofoto: spolecnestoleti.cz

Setkal jste se s Eduardem Benešem i Janem Masarykem, který z nich vám byl povahově bližší?
Setkávali jsme se jak s prezidentem Benešem, tak s Honzou Masarykem. Jezdili k nám oba dva na letiště. Prezident Beneš byl diplomat, zatímco Honza Masaryk si nedával pozor na pusu. Co si myslel, to i řekl. Jestli to bylo sprosté, nebo ne, to bylo jedno.

Když jste se z Británie vracel do Československa, tak jste údajně dostal injekci proti tyfu, což se vám moc nezamlouvalo.
Řekl jsem, že injekce nechci. „Nepoletíš do republiky.“ Říkám: „To nevadí, já tady zůstanu.“ A nakonec jsem bez injekcí letěl do republiky a nic se nestalo.

Jak vypadal váš návrat z Británie do Československa?
My jsme se těšili na to, že se po tak dlouhé době vracíme do Československa. A věděli jsme, kde budeme přistávat. My, co jsme lítali s mašinami do Německa, tak jsme před odletem mašiny přelétli do fabriky. Vyfasovali jsme úplně nové devítky spitfiry, s nimiž jsme přiletěli na naše letiště do Manstonu. To bylo jedno z největších letišť na anglickém ostrově, přimalovaly se tam naše znaky a volala Praha o pomoc. Tak jsme si mysleli, že poletíme na pomoc. Ale ti Rusáci nás tady nechtěli, tak se to pořád oddalovalo, až se to oddálilo do ztracena.

Ale nakonec jste sedmého srpna přeci jen odstartovali.
Letělo nás 54 nad Německem, hodně nízko, abychom viděli, jak to tam vypadá. Když jsme byli nad Porúřím, byla to hrůza hrůzoucí. Nebyl tam jeden celý barák. Tak bylo to Německo rozbité. Po dvou hodinách a 25 minutách jsme přistáli na německé bázi Hildesheim.

Proč tam?
To byla německá fotografická báze. Chtěli jsme doplnit mašiny a letět hned domů. Ale to nějakou chvíli trvá. Začalo pršet a spadla mlha. Seděli jsme celý týden, než se umoudřilo počasí. Pak jsme tedy odstartovali, ale nemohli jsme letět přímo do republiky, protože bychom bývali letěli nad ruskou zónou. Museli jsme letět směrem na jih a přes Plzeň jsme se vraceli do Ruzyně.

V létě 2016 se veterán RAF Emil Boček po několika desetiletích opět proletěl nad Anglií ve stíhacím letounu Spitfire. Reprofoto: Omnimedia

Na co si z přistání pamatujete?
Že nás vítal generál Boček a že se mu musel každý pilot představit. Poté přišla řada na mě a generál Boček se na mě obrátil, jestli nejsme rodina. Říkám mu: „Pane generále, to já nevím.“ Až pak jsem se dozvěděl, že můj otec, který už nežil, byli s generálem jako vlastňata. To byla ta nejvzdálenější přízeň.

Když už jste se dostal zpátky do vlasti, na které místo jste se vypravil nejdříve a jak probíhaly první dny v Československu?
Když jsem byl šest let někde, tak zákaz nezákaz. Druhý, nebo třetí den jsem jel do Brna rychlíkem. A ten zastavil v Židenicích na nádraží, odtud tramvají do Komárova a pak šest kilometrů pěšky do Tuřan, kde jsem bydlel. Zrazovali mě, že jsou tam Rusové a že mě okradou. Já jim říkal: „Mám tady kamaráda, nebojím se, že by mě okradli.“ Tak jsem přišel k ránu domů a zabouchal na dveře.

Model letounu Supermarine Spitfire Mk. IX (NN-T, MA229 s kterým létal Emil Boček, jako jeden z nejmladších letců RAF vůbec) v měřítku 1:1 byl v srpnu 2015 vystaven na Hradčanech u příležitosti oslavy 70. výročí návratu československých letců z Velké Británie. Během druhé světové války do RAF vstoupily téměř dva a půl tisíce Čechoslováků, více než pět set z nich přišlo v bojích o život. Reprofoto: letistecr.cz

Setkání s rodinou muselo být dojemné, ne?
Přišla matka a já řekl: „Otevři.“ A ona na to: „Kdo je?“ Říkal jsem jí: „No já.“ A ona: „Kdo já?“ Dveře se otevřely, teprve až jsem řekl Emil. Maminka už mě po hlase nepoznala. Bylo velké vítání, veliký pláč a maminka potom přišla a řekla: „Udělala jsem ti bílou kávu.“ „Mami, to já už nepiju, to smrdí,“ odpověděl jsem. Vyrostl jsem sice na kozím mléce, ale už jsem ho nepil. Matka se hrozně divila.

Muselo se tehdy hodně oslavovat.
Moji kamarádi a starší mě nosili na ramenech a skončili jsme ve vinném sklepě. Byla se mnou moje starší sestra a říkala mi, abych nepil, že budu ožralý. Řekl jsem jí, že to nebude ani poprvé, ani naposled, tak mě dovedla domů. Další den jsem zase jel do Prahy.

Proč?
Švagr mého bratra byl zavřený v Německu a čekal v Praze na manželku. Tak jsme šli na nádraží a vlak byl hodně nacpaný, tak jsem jí řekl, ať počká. Šel jsem se podívat, jestli tam nebude volné místo. V jednom kupé leželi dva Rusi dole a dva na vrchu, tak já to otevřel, měl jsem na sobě battledress, a říkám, jestli je to tady volné. Oni se posadili a odpověděli, že ano, a já jim řekl, že za chvíli přijdu. Tak jsem šel za ní a řekl jí, že tam jsou čtyři Rusi. Ona mi řekla, že tam nepůjde, že se bojí.

Které české jídlo vám v Británii nejvíc chybělo?
Nejvíc nám chyběly buchty a knedlíky. Oni to vůbec neznají. Ani salámy moc neznají, protože se tam jedlo hlavně skopové maso. Jednou jsme šli o půlnoci z tancovačky kolem kuchyně, a byly tam plechy masa. Když je teplé, tak se to dá jíst, ale studené vůbec.

Litoval jste některého ze svých rozhodnutí, nebo byste neměnil ani minutu?
Já si myslím, že jsem měl hodně štěstí a nikdy bych neměnil to, pro co jsem se rozhodl.

Co byste přál České republice do dalších sta let?
Přál bych České republice, aby už nikdy nezažila hrůzostrašnou válku, protože kdyby přišla další válka, určitě by někdo použil atomové zbraně. To by pak moc lidí na světě nezůstalo.

Sdílet:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Pronajala si chalupu. A s ní i nevraživého souseda

Pronajmout si chalupu na dovolenou je běžná věc. Člověk čeká, že když zaplatí deset patnáct tisíc za měsíc, a v sezóně na žádaném místě za týden třeba i dvojnásobek, tak vše bude v pohodě. Jenže v takové chaloupce …

Pálenka z garáže je svátost, ale ilegální

Česko doslova přetéká ovocem. Zahrádkáři se radují, že bude hodně pálenky. A někteří si ji dělají doma ve sklepě nebo v garáži. Bývá to svátost a chlouba, ale kromě potenciálních zdravotních rizik jde především o …
Rolovat nahoru