„Můžeme čerpat ze zkušeností z devadesátých let, ale i z posledních několika let na Slovensku. Je pravděpodobné, že frustrovaní věřitelé budou hledat alternativní způsoby vymáhání pohledávek,“ upozorňuje na rizika toho, že věřitel si už ani nebude moci vybrat exekutora, ale bude přidělován úředně podle formálního místa bydliště dlužníka, tajemník sdružení Solus Jan Stopka.
Do situace, kdy psané právo je k ničemu, se tak dostávají nejen úvěrové firmy a jiné finanční instituce, ale i jednotlivci: Třeba stará paní, která sice vyhrála soud nad šmejdem s dekami, že jí má vrátit deset tisíc, ale exekutor je na něj krátký. Nebo majitelé bytů, kteří si na jejich pořízení vzali hypotéky, ale nájemníci jim neplatí, a dokonce se z bytu nechtějí ani vystěhovat a ohánějí se tím, že jsou sociální případy.
Nebo – na opačné straně barikády – podnikatel z Kutné Hory, jenž inkasoval od desítek lidí zálohy na opravy bytů, rozboural je, ale nedodělal a peníze nevrátil. Přitom poškození mají v ruce rozsudky soudu, že na peníze mají nárok.
Zákonodárci do toho navíc ještě zjemnili podmínky, za jakých soud může dluhy odpouštět jak na běžícím páse – na úkor věřitelů. Podmínky se změkčují u hlavně u tzv. nezajištěných pohledávek, tedy dluhů, které má člověk vůči státu a bankám.
Věřitelům se teď logicky nelíbí, že by poslanci ještě navíc dali zelenou tzv. teritorialitě. Ta by znemožnila vybírat si exekutora dle jeho úspěšnosti a z této role by se tak de facto stal pouze úředník, jenž by měl své jisté. A věřitelé by exekutorům museli platit zálohy bez ohledu na výsledek.
Jedním z důvodů pro zavedení teritoriality je však snížení nákladů na exekuce. „Náklady spojené s cestou soudního exekutora za povinným jsou ale už dnes limitovány. Náklady více exekucí jednoho oprávněného proti stejnému povinnému u téhož exekutora jsou efektivně snižovány povinností taková řízení spojit,“ vysvětluje Stopka.
