Kdy se v rámci povinností mezi rodiči a dětmi karta obrací? Když je dítě zletilé, schopné o sebe postarat, ukončí studia nebo si vydělává v zaměstnání. To jsou mezníky, kdy končí vyživovací povinnost rodiče vůči jeho dítěti. A pak se až do konce jejich života musí starat dítě o své nezabezpečené rodiče, případně prarodiče.
1. Vyživovací povinnost mají za určitých okolností také budoucí rodiče ještě před narozením dítěte, děti ke svým rodičům a rozvedení manželé.
2. Podle občanského zákoníku se dítě musí postarat o své rodiče, pokud se nejsou schopni o sebe postarat sami.
3. Vyživovací povinnost může na děti přejít z rodičů na prarodiče.
4. O rodiče či prarodiče se musejí postarat všechny děti podle svých schopností a možností.
5. Této povinnosti se mohou vyhnout, pokud ji vyžaduje rodič, který se sám o děti nestaral, týral je apod.
6. Nárok na výživné může za určitých podmínek vzniknout i rozvedenému partnerovi.
7. Neprovdaná matka se může po narození dítěte domáhat po jeho otci výživného i pro sebe.
8. Výživné lze nárokovat i zpětně.
Jinak rodičům i prarodičům
Ukládá to mu to nejen slušnost, ale také legislativa. Podle občanského zákoníku (§ 915) se dítě musí postarat o své rodiče, pokud nejsou schopni se o sebe postarat sami. To obecně znamená, že jejich důchod je tak nízký, že nestačí k pokrytí základních potřeb. V případě, že vyživovací povinnost je uplatňována vůči prarodičům, jde už pouze o povinnou výživu.
Co konkrétně obnáší zajištění základních životních potřeb? Jde v podstatě o standard, který si minimálně dopřávají samy děti v jídle, bydlení, ošacení, návštěvě kulturních zařízení, a dokonce i dovolených. Pokud rodiče o tyto požitky projeví zájem.
Na druhou stranu však neznamená, že by si rodiče mohli soudně nárokovat luxus, jde o zajištění důstojného života, který by však měl být automaticky zajištěný odpovědností a slušností mezi generacemi. Někdy ale rodiče své děti o pomoc nepožádají, protože se jednak stydí, a navíc se obávají narušení vztahů v rodině.
Lze se výživnému vyhnout?
O rodiče či prarodiče se musejí postarat všechny děti. Nikoli však rovným dílem, ale podle svých schopností a možností. Když se na odpovídajícím poměru nedomluví, konkrétní výši příspěvku pro každého z potomků určí soud.
Kdy se potomci mohou této povinnosti vyhnout? Především v okamžiku, kdy ji žádá rodič, který se sám o děti nestaral, týral je a podobně. Pak by totiž bylo výživné v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak nemá nárok na podporu od potomka rodič, který si jako nezaměstnaný nehledá práci, protože tam je předpoklad, že je schopen si pomoci sám.
Děti jsou však ve vyživovací péči až ti druzí v řadě. Ze zákona se musí především o svého partnera postarat manžel a manželka, přičemž vyživovací povinnost mezi manžely ani zdaleka nekončí rozvodem.
Opora v manželství i poté
Občanský zákoník stanoví, že si manželé mají být vzájemnou oporou, a to i po rozvodu, kdy by měli být stejně zaopatřeni po sociální i kulturní stránce. S tím souvisí i povinnost přispívat během manželství na chod domácnosti, přičemž není stanoveno, že by větší důležitost měl finanční příspěvek, než celodenní péče o malé dítě. Z hlediska zákona je tedy mylná námitka, že manžel dlouhá léta živil nejen své děti, ale i manželku, která byla na mateřské dovolené nebo v domácnosti.
Rozvedenému partnerovi vzniká nárok na výživné, pokud se není sám schopen živit a příčiny tohoto stavu se objevily už v době trvání manželství. Projevuje se zde zásada ochrany slabší strany.
Jen existenční potřeby
Když se bývalí manželé na výživném nedohodnou, jeho výši určí soud tak, aby byly pokryty existenční potřeby vyživovaného partnera. Nikoli nutně zachována životní úroveň, jak to známe např. z amerického práva. Případně se mohou partneři domluvit na jednorázovém odstupném, pak nárok na výživné zaniká, či jiném majetkovém vypořádání.
Nárok na výživné nemá ten z exmanželů, který se vůči druhému dopouštěl prokázaného domácího násilí, i když by jinak podmínky na přiznání výživného splňoval.
Peníze i pro budoucí matku
Výživné neprovdané matky je příkladem, že povinnost finanční podpory se netýká jen dětí, manželů nebo rodičů. Neprovdaná matka se po narození dítěte může po jeho otci domáhat výživného pro ně, ale i pro sebe. A to až do završení dvou let věku dítěte. O této podpoře rozhoduje soud a může jí určit ve formě měsíčních splátek nebo, na rozdíl od výživného na dítě, jednorázového odbytného.
Kromě výživného má neprovdaná matka nárok žádat i příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Mezi tyto náklady lze zařadit např. pořízení léků a těhotenského oblečení nebo pobyt v nemocnici.
Až do určení otcovství
Někdy se uplatnění těchto nároků může zdržet, protože druhá strana je odmítá uznat, pak je možné žádat o vyplacení výživného i zpětně. V případě dosud nenarozeného dítěte může soud také nařídit muži, jehož otcovství je pravděpodobné (se ženou se intimně stýkal), ale mužem odmítané, aby výživné platil tzv. zálohově. Tedy v nižších částkách, než kdyby bylo otcovství určeno, ale hned. A pak jsou nároky v plné výši uplatněny až vůči úředně určenému otci.
Splnění těchto povinností však zakládá otci i práva, která může uplatňovat vůči dítěti při jeho výchově. Patří mezi ně rozhodování o jeho budoucnosti či vyžadování kontaktu s ním.
