Toto rozhodnutí bylo zcela v souladu s tržními očekáváními. Zajímavější proto bylo vidět, jak nová prezidentka ECB Christine Lagardeová zvládne svou první „odbornou“ tiskovou konferenci, která tradičně následuje po měnověpolitickém jednání. Poté, co Lagardeová (stejně jako to činíval Draghi) přečetla úvodní prohlášení shrnující důvody v pozadí daného rozhodnutí, upozornila, že bude komunikovat po svém, a tedy do jisté míry jinak (rozumí se jinak, než její předchůdce). Tím předem ulomila osten případné kritice.
Já osobně jsem ale takřka žádný důvod k takové kritice neviděl a neslyšel: Lagardeová komunikuje živěji a méně formálně než Draghi, obsah nicméně zřetelně horší nebyl. Na většinu otázek odpověděla vcelku fundovaně – včetně měnově-politických fajnovostí, jako je například problém zařazení cen bydlení a nemovitostí do indexu inflace a nastavení váhy těchto cen (při výpočtu celkové inflace) podle toho, do jaké míry je bydlení investicí versus spotřebou. Dokonce občas zmínila (snad aby ukázala, jak dokonale je hned od začátku svého mandátu v obraze) nějaké to číslo – skoro bych řekl víc, než měl ve zvyku její předchůdce.
Jediné nenápadné zaváhání, které kazilo celkový „umělecký dojem“, přišlo po její zmínce o tom, že eurozóna podle ECB během několika let dosáhne svého potenciálu; k tomu totiž paní prezidentka dodala jen tak mimochodem drobnou řečnickou otázku „a proč ho nepřekročit“. Správný centrální bankéř si ovšem obvykle instinktivně bere za cíl pouze dosažení potenciálu (neboli stálého stavu neboli rovnováhy) a nesnaží se ekonomiku následně posouvat nad tento bod, protože takové posunutí zavání vychýlením inflace od inflačního cíle. Soudě podle výkonu Lagardeové při této první měnově-politické tiskovce je ale pravděpodobné, že si tato dáma centrálně-bankovní instinkty brzy hravě osvojí.
Autor je ekonom České spořitelny a člen Výboru pro rozpočtové prognózy
(Redakčně upraveno)
