Nyní je totiž takřka jisté, že Macron bude muset „kohabitovat“, tedy najít společnou řeč s premiérem jiné stranické příslušnosti. Něčemu takovému jeho předchůdci Sarkozy i Hollande unikli. Kohabitaci francouzský poloprezidentský systém naposledy zažíval v letech 1997 až 2002.
Macron nyní čelí té vyhlídce, že po volbách, jež začínají o tomto víkendu, usedne do premiérského křesla o osmnáct let mladší Jordan Bardella ze strany Marine Le Penové. Bardella by měl v gesci vnitropolitické záležitosti, včetně hospodářské a daňové politiky. Macron by sice zůstal zodpovědný za zahraniční politiku a bezpečnost, leč vnitropoliticky by se stal do značné míry ceremoniální figurou.
Vedle kladení věnců by musel najít řeč s vládou strany či stran, s níž se neshodne prakticky vůbec na ničem a která podle jeho výroku – byť proneseného už v čirém zoufalství – požene zemi do občanské války.
Macronova pádu navíc využívá Německo a další rozpočtově poměrně ukázněné státy typu Nizozemska či Dánska (Česko mezi nimi podle všeho není, pozn. aut.) a shazuje ze stolu plán na prohloubení společného půjčování EU.
Předlužené Francii hrozí další zhoršení ratingu a Němci nechtějí přebírat další díl zodpovědnosti za její finanční závazky. Není se co divit. Macron nejen že francouzský dluh nesnížil, jak sliboval, ale zatím ani nestabilizoval – má růst dál.
To, že se francouzskou prezidentkou stane Marine Le Penová, a to ještě před rokem 2027, je stále pravděpodobnější.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Ilustrační foto: Depositphotos.com
