Odbočka z cesty k moři. Do Brixenu za Karlem Havlíčkem Borovským

Už tolikrát mne při cestě do Itálie napadlo sjet z dálnice, zamířit do Brixenu a vzdát hold zakladateli české žurnalisty v místě několikaletého nedobrovolného pobytu Karla Havlíčka Borovského kvůli jeho kritice někdejší c.k. rakousko-uherské monarchie... Až letos to konečně vyšlo. Výsledný pocit je ale rozporuplný.
Pamětní deska, která na domě visí už od roku 1925, je kvůli času a povětrnostním vlivům zpoza plotu téměř nečitelná. Výhled na ni také zakrývá bujná dřevina rostoucí na rohu budovy. Foto: FAEI.cz

Zatímco třeba v Kostnici najdete Husův dům s muzeem a po mistru Janovi je pojmenována velká třída v centru města, v italském Bressanone (německy Brixenu – pozn. aut.) je po jednom z největších zastánců české národní myšlenky pojmenována úzká a slepá ulička (Karel-Havlicek-Strasse, původně Via Rio Bianco).

Karel Havlíček v Brixenu napsal svá nejslavnější díla: Tyrolské elegie, Král Lávra, Křest svatého Vladimíra. Všechny byly knižně vydány až po jeho smrti.

Ta sice sousedí s pozemkem, na němž dodnes stojí dům, v němž Havlíček v letech 1852-1854 bydlel, ale samotnou budovu z ní neuvidíte. Musíte se autem otočit, vrátit se směrem na hlavní ulici a odbočit do sousední Via Pentolai. V létě v ulici v pohodě zaparkujete před komplexem školních budov.

Pozor, zlý pes

Kdo by si myslel, že v Havlíčkově domě v Brixenu najde muzeum, nebo alespoň nějakou expozici, byl by zklamán. Dům patří soukromému majiteli. Na zvonku ani na poštovní schránce neuvádí své jméno. Zato ale varuje v dvojjazyčné německo-italské tabulce na sloupku u otevřených vrat před „zlým psem“.

Jedinou viditelnou stopou po Havlíčkovi je tak na stěně domu umístěná pamětní deska v češtině, připomínající fakt, že tu žil tento „neohrožený bojovník za svobodu svého národa“. Protože ale na domě visí už od roku 1925, je deska kvůli času a povětrnostním vlivům zpoza plotu téměř nečitelná. Výhled na ni také zakrývá bujná dřevina rostoucí na rohu budovy.

Z poloviny zakryta je pak při pohledu z ulice (kvůli respektu soukromého vlastnictví a obavám ze zlého psa jsem se na dvorek domu neodvážil) pamětní deska v němčině, kterou v roce 1995 odhalil tehdejší předseda poslanecké sněmovny Milan Uhde. Mezi keři se pak u zdi budovy téměř ztrácí miniatura slona opentleného trikolórou v českých barvách.

Brixenská Karel-Havlicek-Strasse je úzká, slepá ulice. Reprofoto: Google Maps

Pět stovek zlatých ročně

Všímavý čtenář si nepochybně položí otázku, proč je pamětní deska v Itálii v němčině. Přesné důvody neznáme, můžeme o nich proto jen spekulovat. Například proto, že pro 70 procent obyvatel třetího největšího města autonomní provincie Alto Adige, není mateřským jazykem italština, nýbrž němčina.

Italština je totiž rodným jazykem jen čtvrtiny obyvatel provincie, pro dalších pět procent je jí ladinština (název vznikl zkomolením názvu latiny, ladinština je dialektem románského jazyka podobně jako švýcarská rétorománština). Turisty by proto nemělo překvapit, že na některých místech regionu najdou až trojjazyčné informační cedule nebo nápisy.

Ale zpět k Havlíčkovi, jemuž se v brixenském vyhnanství nelíbilo, přestože zdejší klima mělo příznivý vliv na jeho zdravotní stav (tuberkulóza) a přestože mu zde monarchie na své náklady zajišťovala „fešácký exil“. Pokud Karel Havlíček ve vyhnanství trpěl, pak především citově, materiální nouzí rozhodně netrpěl. Rakouské ministerstvo vnitra mu ročně poskytovalo apanáž ve výši pěti set zlatých, což byla částka srovnatelná se spodní hranicí mzdy vyššího úředníka mocnářství.

Havlíčkův dům najdete v Brixenu v ulici Via Pentolai, na Karel-Havlicek-Strasse jej nehledejte. Foto: FAEI.cz

Havlíček nouzí netrpěl

A když za Havlíčkem přijela v roce 1852 manželka s dcerou, cestovní náklady tehdy týdenní cesty kočárem přes Alpy ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství. Havlíček, který byl do té doby ubytován v tehdy i dnes luxusním hotelu Elephant (už téměř 250 let jej provozuje rodina Heissů), se za peníze od kritizované monarchie přestěhoval do rodinného domu. A přestože měli Havlíčkovi služku, nechali si z hotelu, jehož název údajně odkazuje na dar tureckého sultána císaři Maxmiliánovi coby akt usmíření, nosit jídlo.

Karel Havlíček Borovský, jak ostatně dokazuje jeho tvorba v exilu, sice nepodlehl rčení „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale faktem zůstává, že české školství, jakož i význam slova vyhnanství, v řadě z nás zanechaly dojem, že Borovský v exilu strádal. V materiálním slova smyslu to ale rozhodně nebylo.

Například příjem učitele byl v té době čtyřikrát menší, než Havlíčkova apanáž od mocnářství, které jej chtělo vyhnanstvím v Brixenu (mimochodem po řadu století sídlu biskupů) umlčet a které jej nechalo sledovat takřka na každém kroku a cenzurovalo jeho korespondenci.

Malba na zdi hotelu slona příliš nepřipomíná. Reprofoto: tripadvisor.com

Nakonec podepsal

Monarchistický režim ale nakonec Havlíčka přeci jen zlomil. Po téměř čtyřech letech vyhnanství se v květnu 1855 vrátit do Čech poté, co podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve „veřejných aktivitách“.

Cestou zpět do vlasti se také dozvěděl o tom, že jeho manželka Julie v polovině dubna zemřela na tuberkulózu. Tehdy nevyléčitelnou nemocí byla zřejmě nakažena i jejich dcera a brzy po Havlíčkově návratu byla zjištěna i u něj.

Havlíček se z Brixenu vrátil s téměř bílými vlasy, byl bez práce a bez financí. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi. V roce 1856 zemřel ve věku nedožitých 35 let na tuberkulózu v jeho pražském bytě na téže posteli, na níž na stejnou chorobu rok předtím zesnula jeho manželka Julie.

Jakkoliv se dodnes spekuluje o tom, že kdyby se Havlíček z exilu nevrátil, mohl se dožít vyššího věku – a zřejmě by se tak nestal „mučedníkem“ – nemohu se zbavit pocitu, že by se Česko o připomínku jeho nedobrovolného pobytu v Brixenu mohlo zasadit mnohem více.

Sdílet:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Další z rubriky Cestování

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …

Do důchodu v 65 letech. Nebo bude všechno jinak?

Čím jsme starší, tím více vyhlížíme magickou hranici 65 let, kdy budeme moci začít čerpat starobní důchod. Finanční prostředky, které jsme každý měsíc či jednou za rok platili státu, se nám konečně začnou vracet a …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

Jak na dluhy? Ať si je lidé odpracují, míní Češi

Průzkum
Většina Čechů si myslí, že by dlužníci měli splatit aspoň 40 procent dluhu, aby jim mohl být zbytek odpuštěn. Pomoc ze strany státu by měli dostat jen ti, kteří se do dluhové pasti dostali kvůli dlouhodobé nemoci nebo ztrátě zaměstnání. Ostatní by si měli své závazky odpracovat. Vyplývá to z průzkumu agentury Stem/Mark pro Českou asociaci věřitelů.

Partneři Portálu

NOOL
Rolovat nahoru