V době, kdy Evropa směřovala k dalšímu válečnému konfliktu, šlo o objev s nedozírným významem. Velká Británie si z první světové války odnesla bolestnou zkušenost. Obrana proti vzdušným útokům je mimořádně obtížná. A to tehdy čelila především pomalým vzducholodím a dvouplošníkům.
Ve třicátých letech však přicházela nová generace rychlých bombardérů, které mohly zasáhnout Londýn během několika desítek minut. Bylo zřejmé, že tradiční metody, pozorovatelé, světlomety či akustická naslouchátka přestávají stačit. Právě 26. únor 1935 ukázal, že existuje jiná cesta. Obrana založená na neviditelných paprscích, které dokážou „vidět i za horizont“.
„Paprsky smrti“ a realistická alternativa
V lednu 1935 oslovilo britské ministerstvo letectví skotského fyzika Roberta Watsona-Watta, mimochodem potomka vynálezce parního stroje Jamese Watta, s neobvyklým dotazem: „Bylo by možné pomocí rádiových paprsků ničit nepřátelská letadla?“ Veřejnost i někteří politici tehdy věřili v možnost takzvaných „paprsků smrti“, které by dokázaly zničit stroj ve vzduchu.
Watson-Watt však tuto představu rychle odmítl jako technicky nereálnou. Místo toho nabídl praktičtější řešení. Pokud nelze letadla ničit rádiovými vlnami, lze je alespoň včas odhalit. Ve své zprávě z 12. února 1935 popsal možnost detekce a lokalizace letadel pomocí odražených elektromagnetických pulzů.
Tato myšlenka přišla ve správný čas. O rok dříve se při vojenském cvičení ukázalo, že polovina bombardérů dokázala dosáhnout cíle, aniž by je zachytily obranné prostředky. Britská obrana byla slepá. Politická reprezentace si začala uvědomovat, že bez technické inovace zůstane země otevřená leteckým útokům.
Experiment u Daventry: Zrození radaru
Ministerstvo chtělo důkaz. Teorie nestačila, a proto bylo třeba praktické demonstrace. Watson-Watt spolu se svým asistentem Arnoldem Wilkinsem proto připravili experiment u vysílače BBC poblíž Daventry. Vysílač pracoval na vlnové délce 49 metrů a měl posloužit jako zdroj signálu.
Dne 26. února 1935 krátce před desátou hodinou ranní přeletěl nad oblastí bombardér Handley Page Heyford, který poskytlo Královské letectvo (RAF). Šlo o mohutný dvouplošník s rozpětím téměř 23 metrů, tedy ideální cíl pro první test.
Na obrazovce osciloskopu v zaparkované dodávce se objevily zřetelné výkyvy signálu. Letoun byl zachycen na vzdálenost přibližně osmi mil (asi 13 kilometrů). Odražené rádiové vlny prokázaly, že objekt na obloze lze detekovat bez přímého vizuálního kontaktu.
Přítomní si uvědomili význam okamžiku. Experiment potvrdil životaschopnost konceptu „radio detection and ranging“, zkráceně RADAR. Tento termín se začal používat až později, samotný princip však byl na světě.
Od experimentu k systému: Chain Home
Úspěch demonstrace okamžitě přilákal vládní podporu. Premiér Stanley Baldwin, který ještě v roce 1932 prohlásil, že „nic na Zemi nemůže zabránit bombardování“, musel své stanovisko přehodnotit. Ukázalo se, že obrana existuje, jen je třeba ji vybudovat.
Watson-Watt obdržel patent a během několika měsíců výrazně zvýšil dosah zařízení. V červnu 1935 dokázal zachytit letadlo na vzdálenost téměř 30 kilometrů, do konce roku se dosah více než ztrojnásobil.
Roku 1937 začala na východním pobřeží Anglie výstavba řetězce radarových stanic známého jako Chain Home. Tento systém tvořily vysoké ocelové věže vybavené anténami, schopné nepřetržitě monitorovat vzdušný prostor nad Severním mořem. Stanice pracovaly na dlouhých vlnových délkách a vysílaly pravidelné pulzy, jejichž odrazy umožňovaly určit vzdálenost i směr přilétajících letadel.
Na prahu druhé světové války měla Británie vybudovaný funkční systém včasného varování. Radarové informace byly předávány do centrálních velitelských středisek, kde se spojovaly s hlášeními pozorovatelů a umožňovaly efektivní nasazení stíhacích letounů.
Bitva o Británii: Technologie, která rozhodla
Když v létě 1940 zahájila německá Luftwaffe masivní nálety na britská města, stal se radar klíčovým prvkem obrany. Bombardéry typu Heinkel He 111 se pravidelně objevovaly nad kanálem La Manche. Díky radarovým stanicím však britské velení vědělo o jejich přiblížení s předstihem.
Radar umožnil soustředit omezené síly RAF přesně tam, kde byly potřeba. Namísto neustálého hlídkování ve vzduchu mohly stíhačky startovat cíleně a šetřit palivo i piloty. Tento systém výrazně zvýšil efektivitu obrany.
Během Bitvy o Británii se ukázalo, že technologická převaha může vyvážit početní nevýhodu. Německé letectvo nedokázalo britský radarový systém zničit, ani plně pochopit jeho význam. Výsledkem bylo první velké Hitlerovo strategické selhání.
Radar tak nepřímo přispěl k tomu, že Velká Británie zůstala ve válce a stala se základnou pro pozdější spojenecké operace nad Německem, díky kterým se v pozdější fázi války ocitnul válečný průmysl a města Třetí říše v troskách.
Den, který změnil dějiny
Na první pohled šlo o obyčejné zimní ráno na anglickém venkově. Ve skutečnosti se však psala historie. Demonstrace radaru ukázala, že technologická inovace může zásadně proměnit strategickou rovnováhu sil.
Kdyby se experiment nezdařil, mohla být britská obrana v roce 1940 nepřipravená. Výsledek bitvy o Británii, a tím i celé druhé světové války, mohl vypadat zásadně jinak.
Dne 26. února 1935 se tak nad Británií symbolicky „rozsvítila“ obloha. Neviditelné rádiové paprsky poprvé dokázaly odhalit hrozbu přicházející z poza horizontu. A právě v tom spočívala jejich největší síla, umožnily vidět budoucnost dříve, než se stala přítomností.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
