V takovém případě hrozí riziko zejména nesezdaným párům – partner či partnerka totiž bude dědit pouze v případě, že zemřelý neměl děti a žili ve společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku. Praxe navíc ukazuje, že mohou nastat i kuriózní situace, kdy byt zdědí napůl manželka a partnerka.
Když neexistuje závěť, neprojeví zemřelý svou pravou vůli, což je problematické zejména u nesezdaných párů.
Zatímco pozůstalý manžel má i bez závěti zpravidla zajištěno dědictví, nesezdaný partner v případě absence závěti může zůstat naprosto bez prostředků.
Pozůstalost je totiž v první dědické třídě dělena jen mezi děti a manžela či manželku. Pokud spolu mají nesezdaní partneři potomky, pak partner nebude mít šanci dědit, protože jedinými zákonnými dědici budou jen a pouze děti zůstavitele – bez ohledu na to, jak dlouho spolu partneři žili.
V případě závěti má zůstavitel značnou volnost pořídit se svým majetkem čistě dle své vlastní vůle – například odkázat pozůstalým konkrétní věci z pozůstalosti. Také může ukládat příkazy či stanovit podmínky pro dědění, čímž se ještě více posiluje význam jeho vůle a přání i po jeho smrti.
Při sepisování závěti nebo jiných pořízení pro případ smrti s cílem dobře právně ochránit svůj majetek je třeba ale pamatovat na tzv. nepominutelné dědice, kterými jsou děti.
Vyjma zákonem striktně vymezeného a v praxi poměrně obtížně realizovatelného vydědění, mají tito dědicové vždy dostat zákonem stanovený povinný díl, který u nezletilých potomků činí tři čtvrtiny a u zletilých vždy jednu čtvrtinu jejich zákonného dědického podílu.
Autor je advokát AK Polverini Strnad
(Redakčně upraveno)
