V posledních měsících se stavebnictví podle statistik daří, ale jinak při pohledu na léta zpět pořád hledalo své dno. Zajímavé ale je, že když se podívám na podnikatele ve stavebnictví, tak se mi nezdá, že by trpěli nějakou nouzí, nebo to vidím zkresleně?
Obratově v propadu nejsme. Byly roky, kdy jsme o něco klesli. Každopádně to, co vidíme je, že se zhoršila kvalita stavebních materiálů, a to i od renomovaných značek. Mají to jednoduché, odpovědnost na nich neleží, protože za kvalitu vždycky odpovídá zhotovitel a co je uvnitř balení, není vidět.
Firmy mají málo dělníků, a tak berou na stavby kde koho. Máte často kontroly?
Kontroly chodí pořád, z cizinecké policie, z bezpečnosti práce. Je to myslím dobře.
Vláda a Hospodářská komora mluví o tom, že zjednoduší legální pobyty Ukrajinců u nás. Jak to funguje?
Za 1500 USD si můžete povolení koupit. Dnes je to bohužel tak, že opravdu legálně Ukrajince v podstatě téměř zaměstnat nejde. Jezdíval jsem na Ukrajinu, abych svým lidem vyřídil pobyt. Musel jsem tam jet, jinak to nešlo zařídit. Teď je to naopak složitější administrativně.
Setkal jste se s úřednickou šikanou?
Se šikanou jako takovou jsem se nesetkal. Nejvíce nás ale drtí lhůty k daním. To se bojíte otevřít datovou schránku, co tam v pátek bude. V tom daňovém zákoně se nevyzná ani leckterý poradce, vždyť se to novelizuje čtyřikrát ročně. Dřív jsem byl schopen většinu povinností pobrat sám, dnes ne, a reagujete na to zpětně. Finanční úřad přitom nemilosrdně vysmahne 200 tisíc pokutu a nemůžete se odvolat, co se týče kontrolních hlášení. Přitom když jsme dělali pro stát, tak jsme trpělivě čekali půl roku na 30 miliónů, než je zaplatí. Podle smlouvy jsme měli nárok na penále, ale nenárokovali jsme ho, protože to není zákaznických přístup. Oni vás ale klidně nechají na holičkách.
Zaměstnáváte i ženy?
Na technických profesích máme i dost žen, přípravářky, rozpočtářky. Celkem mám 65 zaměstnanců, necelou třetinu tvoří ženy.
Vaši pracovníci jsou opravdu zaměstnanci, nebo ičaři, jak se to dnes většinou dělá?
Jsou to skuteční zaměstnanci, má to totiž i své výhody. Můžete se o ně opravdu opřít, je to flexibilní. Využíváme na některé práce i subdodavatele, ale ne samotné ičaře. Hlavní pro firmu jsou opravdoví zaměstnanci. Chodí k nám i studenti na praxi.
Kasten byl před sedmi lety vyhlášen firmou roku. Jaký dnes máte obrat?
Kolem 300 miliónů ročně.
Jedním z vašich projektů je soukromý domov důchodců v Kobylisích. Není divu, populace nezadržitelně stárne. Jak dům v době, kdy všichni developeři staví byty na prodej, funguje?
Je to seniorské bydlení: 108 bytů s recepcí a stálou službou pro seniory. Jsou zde sály, prostor pro divadlo, restaurace. Udělali jsme to v prostoru bývalé vojenské ubytovny. Dává nám to s partnery smysl, poptávka po zařízeních pro seniory roste. A nemusíme mít peníze z projektu hned. To jsou dlouhodobé investice. Klienti zde bydlí a platí nájem za bydlení a služby. Nájem je od 18 do cca 25 tisíc měsíčně. Děláme ale i další stavby ve veřejném sektoru, třeba školy, školky, zdravotnická střediska.
Jak jste vlastně začínal?
Jako agronom a pak ve Spolaně Neratovice. V roce 1991 jsem se postavil k míchačce a dělal výškové práce. Hned jsem měl zaměstnance. Postupně přibyly omítky a další činnosti.
Máte pokračovatele?
Syn Honza (19), studuje stavební školu, ale asi to dělat nebude, má jiné zájmy. Celé prázdniny dělá ve firmě, nedávno si třeba sekl sekeru do nohy. Od čtrnácti chodí na stavbu, staví a bourá lešení, míchá maltu. To se ale ještě uvidí, zda bude schopen firmu převzít.
Co vás – kromě práce – baví?
Vysokohorská turistka, technické potápění. To znamená, že se potápíte za limit rekreačního potápění. Potápím se patnáct let. S horolezectvím jsem už skončil.
Jak moc pracujete? Lidi ve stavebnictví často dělají nad limitem běžného nasazení.
Od půl sedmé běžně do půlnoci. O víkendu už ale nikdy nepracuju, snažím se práci nenosit v hlavě, umím být i sám. Začal jsem se také věnovat včelám. Nejsem moc na hmotné věci.
Kam cestujete?
Jezdím třeba do pralesa v Panamě na hranici s Kostarikou. Třikrát jsem tam byl se dvěma kamarády. Jsme asi týden u místních kmenů. Oni mi nerozumí, já jim nerozumím. Jdete s nimi pralesem, ukáží vám ptáky. Je smutné, jak třeba postupuje kácení v západní Papui, všechno mizí, přibývá odpadků… Také jsem byl na opuštěném ostrově u Austrálie a v Africe. Občas také jezdím s manželkou do civilizovaných zemí; vyvezu ji, ale jinak jezdím bez ní.
A zatím nesplněný sen?
Rád bych obeplul zeměkouli.
