Chybí nám pocit jistoty, důvěra ve vlastní totožnost a důvěra ve vlastní hodnoty, říká Erazim Kohákzdroj: Youtube

ROZHOVOR: „Chybí nám pocit jistoty a bezpečí,“ říká filozof Erazim Kohák

„Máme o sobě spíše iluze než povědomí,“ říká o vzestupu populismu v Evropě a v Americe filozof profesor Erazim Kohák v rozhovoru pro portál FAEI.cz. „V pokušení populismu jsme všichni zranitelní. Rádi předstíráme, že my jsme jiní. Něco takového je možné v cizině, ale ne u nás, ujišťujeme se napříč státy. My jsme přece vzdělaný národ. Nejsme. Ano, vzdělanost je důležitá, ale pokušení, to pudové pokušení může být silnější.“

Řada lidí dává v politických záležitostech přednost jednoduchým a často razantním řešením. Proč těmto slovům nasloucháme?
Protože jsme jednodušší, razantní a rychlí. Je to podstata, kterou v sobě nosíme. Populisté nám mluví z duše. Přece jenom vzdělanost a kultivovanost je něco, na čem musíme pracovat. Když tento nadhled na náš život nezískáme a nebudeme na sobě pracovat, zůstaneme ve svém nitru prostým člověkem, který reaguje jednoduše: „Ale co, dej mi pivo a vykašleme se na to.“  Na této úrovni reaguje prostý člověk velice spokojeně, ten nemá žádné starosti o společnost a dění kolem sebe… Nerad si přiznávám, ale i já jsem z těch, kdo zvolili Trumpa.

Skutečně?
Myslím, že jsem jeho zvolení přinejmenším pomohl. Jsem člověk vzdělaný, navíc s přístupem k veřejným sdělovacím prostředkům. Mohl jsem daleko hlasitěji a výrazněji hovořit a varovat proti tomuto pokušení. Místo toho jsem si říkal:  „Pokud republikáni nominovali Trumpa, tak můžu prezidentské volby v Americe pustit z hlavy. Takového šaška by přece nikdo nevolil vážně.“ A ukázalo se, že jsem se měl starat.

ODCIZENÍ

Neodcizila se politika lidem?
Ano, stejně jako se lidé odcizili politice. Snadná řešení jsou velmi vábná, zatímco skutečné hodnoty přesahují osobní individuální zájem.

V Americe se k moci dostal oligarcha. Je zřejmé, nakolik peníze ovlivňují vývoj veřejného mínění…
Nevnímám to jako přirozený výsledek, nýbrž jako morální lapsus. Oligarchové se museli napřed zrodit – naše společnost je vyprodukovala. Jsou to lidé, kteří disponují finančními prostředky a mocí. K moci se dostávají ti, kterým na moci záleží. Je důležité si uvědomit, že si individualitu v tomto složitém světě musíme chránit sami. Musíme si jí být vědomi a usilovat o ni.

Do jaké míry se jejich politický marketing inspiroval marketingem konzumním?
Marketing je jenom jeden. Bohužel lidé naprosto přesně vědí, jak manipulovat své bližní, aby se dostali k nejrůznějším materiálním a nemateriálním výhodám. Manipulace se dá využít i v jiných oborech, tak proč ne právě v politice? Politika by se měla budovat na důvěře, ne na manipulaci. Ovšem to není nic nového. Když čtete Shakespeara, v jeho textech je všechno obsaženo. Nebo v řecké antice. Nic jsme nevynalezli, ale bohužel si musíme přiznat, že jsme dali manipulaci průběh. Společnost s ní přestala bojovat a raději si říkáme: „Už se na všechno vykašlu.“ To je špatně.

Pro brexit hlasovala celá řada voličů z menších měst, kde mají lidé díky Evropské unii práci, což je jedna ze základních jistot každého člověka…
Nemají pocit, že by o svoji šanci měli pečovat. Když zasadíte rostlinu, staráte se o ni s náležitou péčí a vidíte, jak pomalu vzkvétá, jste k ní mnohem vnímavější, než když strojově zasejete a pak zoráte úrodu na traktoru. Tehdy si jednotlivých stonků ani nevšimnete.

BEZPEČÍ

Chybí nám pocit bezpečí?
Určitě. Od mého dětství je pocit bezpečí něco naprosto vzácného. Nikdo ho nemáme dost. Také mně chybí pocit mojí vlastní samozřejmosti, který jsem často záviděl starším klukům, těm, kteří vyrůstali ještě předtím, než přišli Němci. „Není možné, aby nás obsadili, to se nestane,“ říkali. A najednou jsme zažili pravý opak. Beneš byl pro nás symbolem demokratické republiky. A po válce bylo opět všechno jinak. Ano, toto je hluboce otřesená společnost. Dokonce jsou v tomto směru mezi národy značné rozdíly. Čech, konfrontován s konkrétním problémem, vynalezne způsob, jak s ním žít a přizpůsobit se. Němec přemýšlí, jak by to mohl změnit, a jde do akce.

Co nám ještě chybí? Nemyslím materiálně, ale spíš duchovně.
Pocit jistoty, důvěra ve vlastní totožnost a důvěra ve vlastní hodnoty. My si nejsme jistí, kdo doopravdy jsme. Prožili jsme velké i malé nepředvídatelné změny v rychlém sledu. V roce 1939, v mém dětství, byly některé věci nemyslitelné a některé samozřejmé. Samozřejmé bylo: „Budeme se bít za republiku.“ A pak nám vzali flinty.

VLASTENECTVÍ

Vlastenectví se dnes vytrácí.
Ano, protože jsme zapomněli, že vlastenectví znamená lásku a úctu k vlastnímu národu, ne despekt k národům druhým. Potřebujeme nalézt pozitivní vztah ke své zemi – to znamená mimo jiné i sami k sobě. Náš problém je, že sami sebe neznáme. Potřebujeme hledat, jaký je vlastně smysl našeho bytí a žití. Co je v našem životě důležité a na čem už tak úplně nezáleží?

Jak tento pohled vnímáte sám na sobě?
Mám svůj úkol, na kterém potřebuji stále pracovat. Potřebuji usilovat o svoji vlastní totožnost. To je to nejzákladnější, když se ptáte, proč nám chybí jistota. Jistota je pocit, který vychází z toho, že mě ani nenapadne, že by něco mohlo být jinak. Je potřeba si uvědomit, že otázka, co to znamená být Čech, je otázkou otevřenou. Odpověď si nemohu jednoduše vyhledat ve slovníku ani na internetu. Smysl našeho života nám není dán, musíme o něj usilovat. A bohužel nemáme ani ponětí, kde ho hledat. Všimněte si – v osobním životě – když nic nedělám, když se mi věci dějí, tam mám vždycky pocit bezmoci. Pocit bezmoci je následek nečinnosti. Když si řekneme: „Musím s tím něco udělat.“  To už je krok dopředu. No a pak dojdeme většinou k závěru, že se na to vykašleme. Nastoupili jsme do života jako do tramvaje. A jenom se vezeme.

LIDSTVÍ

Proč lidem chybí aktivita?
Hlavně proto, že nás k ní nic nenutí. Máme všechno. V této společnosti jsme si vybudovali některé návyky, které nám život zjednodušují a jiné, které nám život znesnadňují. To souvisí s jedním zásadním problémem: „Jak se vypořádat s okolnostmi své doby?“ Každá doba nás k něčemu tlačí. Zbývá vyřešit, jak se k tomu jako jednotlivci postavíme. Život není samohyb. Hledáme, v jaké jsme teď fázi. A já si kladu otázku: „S čím se teď potýkám? Jaký problém potřebuji řešit?“

A co si odpovídáte?
Na základní úrovni je to problém mého osobního lidství. „Co to znamená být člověkem? Co to znamená být Erazim Kohák?“ Já mám výhodu, že si o sobě mohu spoustu věcí přečíst, ale na druhou stranu – jak mám vědět, že jsou autoři objektivní? Druhý stupeň: „Co je na lidství důležité a co už je mimo záznam?“ Peníze, ženy, parádní byt nebo dům. To může být jedna úroveň odpovědi. „Je to všechno, na čem záleží?“  Jednoho dne to člověka přestane bavit a začne si klást otázku o smyslu života: „Jaký to má smysl? Co je na životě důležité?“  Třetí stupeň: „Jak to dát dohromady.“ V tom je možné nalézt obrovské sebevědomí pro každého z nás.

Dagmar Krátká

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *