Nedávno jste vystoupil před několika stovkami advokátů a soudců na sympoziu k oddlužování v rámci Stálé konference českého práva, kde jste naznačil, že současná podoba osobního bankrotu funguje dobře a vlastně ji není třeba měnit. Kolik dlužníků tedy osobním bankrotem, který chrání před exekucemi, prošlo?
Oddlužením prošla již opravdu masa lidí. Možnost zbavit se dluhů cestou osobního bankrotu je v českém právu zakotvena už od roku 2008. Za devět podalo návrh na oddlužení přes 159 tisíc dlužníků. Přes 116 tisíc žádostí uspělo a povinní tak vstoupili do pětiletého procesu oddlužení v rámci kterého měli svým věřitelům splatit alespoň třicet procent svých dluhů, přičemž zbývajících 70 procent jim následně bude odpuštěno.
Historicky největší počet osobních bankrotů byl zaznamenán v roce 2013, kdy bylo podáno více než 26 tisíc návrhů a zahájeno bylo 19 tisíc bankrotů fyzických osob.
Od ledna 2014 se navíc rozšířil okruh osob, které mohou do osobního bankrotu vstoupit, o podnikající fyzické osoby. Zároveň od té doby také platí výhodnější podmínky osobního bankrotu pro manželské páry, a to díky možnosti oddlužení společného jmění manželů. Loni soudy přijaly osmnáct tisíc návrhů a schválily šestnáct tisíc.

Čísla podaných návrhů na osobní bankrot čili odpuštění velké části závazků z moci úřední, se mohou zdát vysoká, jenže ve skutečnosti je to jen zlomek počtu dlužníků, kteří mají vícečetné exekuce. Ti ale o bankrot ani nežádají. Proč?
Ministerstvo spravedlnosti vychází z domněnky, že je zde velká část dlužníků, která by ráda o bankrot požádala, ale nemají příjmy ani na to, aby splatili požadovaných třicet procent svých dluhů, a že je potřeba odpovědnost za to zcela přenést na věřitele.
To se promítlo i do návrhu novely insolvenčního zákona, který se nachází v Poslanecké sněmovně. Cílem návrhu je, a teď si dovolím citovat ministerstvo – „řešení nadměrného zadlužení některých osob ústící do tzv. dluhové pasti, a to prostřednictvím zpřístupnění institutu oddlužení širšímu okruhu poctivých dlužníků za současného zapojení těchto dlužníků do transparentní ekonomické činnosti“. Podle odhadu předkladatele jsou pouhá dvě procenta dlužníků v exekucích schopná splnit třicetiprocentní podmínku.
Ministerstvo proto navrhuje tři varianty oddlužení. V první verzi by se dlužníků mohl svých závazků zbavit již po třech letech za podmínky splacení poloviny přihlášených pohledávek; druhá varianta je stejná jako dnes, tedy vyžaduje uhradit alespoň třicet procent za pět let. Nejzásadnější ministerstvem navrhovaná novinka je sedmiletá varianta, která by po dlužníkovi nevyžadovala vůbec nic! Dlužníků by se mohl oddlužit, aniž by svým věřitelům splatil, byť jedinou korunu. V návrhu zákona se pouze vágně uvádí, že musí projevit snahu vrátit část dluhů podle svých možností. Ambicí ministerstva je tím podle důvodové zprávy zpřístupnit oddlužení dalším 650 tisícům osobám.

To je ve svém důsledku dluhová amnestie. Není ale třeba jednou za čas udělat tlustou čáru a začít znovu s čistým stolem, i když na to mnozí doplatí?
Vnímáme problém vícečetných exekucí, jedná se o závažný sociální problém. Nedomnívám se, že řešením je nechat to zaplatit věřitele.
Lze totiž předpokládat, že tento záměr bude mít přesně opačné důsledky, než je záměrem jejího autora. Povede k dalšímu nezodpovědnému zadlužování obyvatel. Případné přijetí této novely bude pro dlužníky jasným signálem, že své dluhy nemusí platit, a to vůbec.
Řada dlužníků už dnes před vstupem do oddlužení, diplomaticky řečeno, optimalizuje své legální příjmy tak aby pokryly jen opravdu minimum, tedy třicet procent. Jsem přesvědčen, že s možností toho, že nebudou muset uhradit nic, budou toho dlužníci zneužívat.  Není ani limitováno, kolikrát může dlužník projít bankrotem s nulovou povinností něco vrátit.
Průměrně žijící člověk by mohl zvládnout i třikrát se nechat takto oddlužit.

Není to ale přece jenom šance pro lidi živící se jen melouchy vrátit se k legální práci, tedy i za předpokladu, že někteří ji možná v životě ještě ani nepoznali?
Proč by měl ale dlužník, který se kvůli exekucím pohybuje v šedé ekonomice, začít legálně pracovat, když mu v šedé zóně zůstane vše, co vydělá, a věřitelům nemusí nic vracet?
Všeobecným legislativním trendem posledních let je nerovnovážný vztah mezi dlužníky a věřiteli. Ministerstvo v novele vychází z toho, že všichni věřitelé jsou odpovědni za vznik svých pohledávek.
V důvodové zprávě se doslova píše, že novela má věřitele přinutit k maximální odpovědnosti a věřitele tvrdě potrestá, pokud ji podcení. Absolutně snímá odpovědnost z dlužníků.

Pelikán zkrátka tlačí na ty, co půjčují, aby si dobře rozmysleli, než někomu půjčí…
Věřitelem ale přece nejsou jen instituce, poskytovatelé úvěrů, ale také živnostník, firma, jež nedostali zaplaceno za své zboží či službu; majitel nemovitosti, který nedostal od nájemníka uhrazeno nájemné, a v neposlední řadě společenství vlastníků jednotek a bytová družstva, hradící společné poplatky za sousedy-neplatiče. Ani obce nemohou ovlivnit vznik pohledávek a je krajině nespravedlivé na ně přenášet odpovědnost za neschopnost dlužníků své dluhy splácet.

Jak byste ale řešil to, že zhruba 450 tisíc lidí dluží tolik, že to nemají šanci nikdy vrátit?
Může se to řešit jednorázovým, sociálním opatřením, nikoliv plošným zásahem do insolvencí. Nemají-li někteří dlužníci prokazatelně ani na třicet procent svých závazků, nechť jim v tom pomůže stát speciální sociální dávkou. Nejsme příznivcem sociálních dávek a přenášení nákladů za mnohdy nezodpovědné lidi na daňové poplatníky, ale v tomto případě by to pořád bylo menší zlo než to přenášet na věřitele.