Dominik Stroukal, ředitel Liberálního institutuzdroj: Archiv Dominika Stroukala

ROZHOVOR: „Kdybychom snížili daně, svět by vypadal stejně,“ říká ředitel Liberálního institutu Dominik Stroukal

Inspiraci pro to, jak mít menší a levnější stát, je stále ještě možné ve světě najít. Třeba v Estonsku. Daňovou konkurenci na svém území má zase Švýcarsko, nebo USA. I takovou inspiraci nabízí politikům Dominik Stroukal, šéf Liberálního institutu, nejstaršího českého think-tanku. Vysvětluje také, proč jsou všechny daně z principu neférové.

Na stát jsme letos pracovali do 29. května, tedy „pouze“ celých pět měsíců, což v mezinárodním srovnání vůbec není špatný výsledek. Jenže když použijeme volné přirovnání s robotou, tedy prací pro vrchnost, tak ta asi do roku 1620 byla jen dvanáct až dvacet dnů v roce. Až po třicetileté válce se dostala na 150 dnů za rok, což je o den více, než prací pro „vrchnost“ letos strávili Češi… Jak je to možné?
Na jednu stranu je to skutečně děsivé, kam až státní aparát narostl. A zdá se, že s jídlem roste chuť a napříč celým světem veřejnými pokladnami prochází stále více peněz. Z velké části je to ale jen vedlejší efekt neuvěřitelné efektivity volného trhu. Za dobu od roku 1620 jsme stokrát bohatší, takže stát si bere více, zejména protože může.
Je ale důležité si také uvědomit, že Den daňové svobody ukazuje pouze velikost státu. Hlavní je, že jsme i přes všechny daně bohatší než kdysi, zdravější, mírumilovnější… Lidé si tak často myslí, že kdybychom snížili daně, svět bude vypadat jako v roce 1620. Ne, svět by vypadal jako dnes, akorát bychom měli nižší daně.

Jsme s datem „daňové svobody“ hluboko pod průměrem eurozóny, ale těsně nad průměrem OECD. Dá se z toho odvodit nějaké doporučení pro vládu?
Doporučení vidím dvě. Zaprvé, eurozóna není jen elitním klubem bohatých zemí, ale také elitním klubem nákladných, přerostlých a zadlužených států. Zadruhé, nečekat jen na hospodářský růst, vůči kterému pak veřejné výdaje vypadají relativně menší, ale veřejné výdaje i snižovat. Některé země, například Estonsko, to v minulosti dokázaly a můžeme se inspirovat.

Irové na stát pracovali letos jen do 20. dubna, jen o šest dnů déle Jihokorejci. Před Českem se k nim v průběhu května přidali i Švýcaři, Australané, Američané, Izraelci, Novozélanďané, Estonci a Islanďané. Do konce května to pak stihli ještě Japonci, Britové a Kanaďané. Jak je možné, že tyhle státy potřebují občanům sebrat méně, než třeba Německo, Norsko, nebo Finsko?
Některé Vámi zmiňované země, jako je typicky Estonsko, jsou nákladově úsporné. Jejich státní správa nepotřebuje armády úředníků na vyřešení banalit, které dnes zvládne počítač. Jiné země si zachovaly stále určitou míru daňové konkurence na svém území, jako je Švýcarsko či USA. To pochopitelně drží jednotlivé kantony či státy zkrátka. Zemí, kde se můžeme inspirovat, je celá řada.

Jakou dobu práce na stát byste považoval za přiměřenou vy?
Ideální Den daňové svobody začíná s první petardou na Nový rok. S nohama na zemi jsem ale rád za jakýkoliv posun směrem k lednu.

A teď naopak, kam až si myslíte, že jsou státy schopné posouvat Den daňové svobody?
Státy jsou schopny ho posunout těsně před tu první petardu. A to zcela reálně. Pokud by růst pokračoval dále jako ve dvacátém století, budeme za sto let čtyřikrát bohatší. Za tři sta let dvacetkrát bohatší. Za pět set let stokrát bohatší než dnes. Stokrát bohatší znamená průměrný plat řekněme tři miliony korun měsíčně. Pokud by nás stát milostivě nechal rozhodovat o alespoň 70 tisících měsíčně, což je krásné, ale reálně dvě procenta ze mzdy, byl by Den daňové svobody na Vánoce. Další milion by nám vrátil měsíčně zpátky v podobě různých přídavků na leccos a důchodů a nepodmíněných příjmů a bůhvíčeho, takže bychom se měli královsky, ale vlastně žili v totalitě.

Mimochodem, které daně jsou podle vás nesmyslné, nebo neférové?
Všechny daně jsou z principu neférové. Daně vždycky byly a budou loupež. Samozřejmě se ale dá ekonomicky argumentovat, které daně způsobují více distorzí a které méně. Úplně největší nesmysl je daň z příjmu.
Vlády na jedné straně argumentují, že je potřeba zdanit neřesti, například tabák, protože daně zvýší cenu a lidé budou méně kouřit. A úplně stejně to funguje u daní ze zaměstnávání lidí. Pokud práce zdraží, firmy jí budou chtít méně. A vlády jsou potom v šoku, že jsou lidé bez práce, tak jim chtějí pomoc, ale nemají na to peníze, tak ještě více zdaní práci…

Kdybyste měl tu moc, jaké daně byste stanovil vy?
Já bych nikdy nechtěl mít moc násilím nutit bez jejich souhlasu lidi k tomu, aby mi dávali něco, co je jejich. Nikdy bych nechtěl, aby mi lidé dali moc, kterou sami nemají. Když chce jeden člověk dát druhému nějaké právo, musí ho nejdříve sám mít. Nemohu kamarádovi dát právo zdanit souseda, protože ho sám nemám. Ale nějakým zázrakem ve volbách lidé předávají práva, která sami nemají. A toho já bych se účastnit nechtěl.

A ještě poslední otázka. Existují různé způsoby výpočtu Dne daňové svobody, můžete nám je přiblížit a říct, proč jste si vybrali právě ten váš?
Způsobů výpočtu Dne daňové svobody je více, ale obecně se zaměřují buď na stránku výdajů, nebo příjmů. Liberální institut se domnívá, že více vypovídající je výdajová stránka. Vezmeme tedy výdaje veřejného sektoru a podíváme se na jejich podíl na vytvořeném produktu.
Vlády se totiž často a dnes už zpravidla zadlužují a mají tedy výdaje vyšší než příjmy. Zadlužení však není nic jiného, než budoucí daně, proto je musíme započítat. Jinak by se mohlo stát, že vláda nevybere daně, ale pouze se zadluží a my bychom měli skokově Den daňové svobody prvního ledna, přestože se zjevně nic nezměnilo k lepšímu. Ba naopak.

Přemysl Souček

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *