Je těžké dostat se jako pacient do Kladrub?
Zkuste počítat se mnou. Kapacita rehabilitačního ústavu je 250 lůžek plus dalších 20 – 25 pro samoplátce dle aktuální potřeby, délka pobytu jednoho pacienta je do tří měsíců. Protahovat pobyt nemá smysl, protože klesá výkonnost. Takže něco přes tisícovku pacientů ročně.
Jen akutních pacientů s poškozením mozku po úrazech, cévních mozkových příhodách, operacích nádorů na mozku a mozkových cévách ale přijmou nemocnice ročně 60 až 90 tisíc. Třetina z nich se do roka spontánně zlepší, třetina bohužel naopak umírá. Zbylá třetina vyžaduje dlouhodobou rehabilitační péči a pobyt v Kladrubech by jim mohl významně pomoci.
K tomu připočtěte úrazy páteře a zlomeniny…

Jaká jsou tedy kritéria pro přijetí?
Především závažnost stavu. Méně závažné případy dokáží úspěšně rehabilitovat i v jiných zařízeních. Pokud je možné něco udělat pro ty nejtěžší, pak právě v Kladrubech.
Často se ale pacient nedostane do běžných lázní nikoli kvůli závažnosti poúrazového stavu, ale proto, že dobře nezvládá běžné sebeobslužné úkony. Potřebuje stálou ošetřovatelskou péči, má poruchu příjmu potravy, problémy s porozuměním, problémy s vyměšováním. Pak je péče o něj extrémně náročná pro veškerý zdravotnický personál, kterého zpravidla nebývá dostatek.
V praxi je to tak, že se na přijetí do rehabilitačního ústavu se může čekat až několik měsíců a spoustu pacientů musíme rovnou zamítnout z kapacitních důvodů, tito pacienti jdou pak do jiného zařízení. Prioritu mají ti propuštění z akutní péče.
Pořadník přitom musíme vytvářet jak pro pacienty, jejichž léčba je hrazena z veřejného zdravotního pojištění, tak pro samoplátce.

Jaký význam mají samoplátci pro celkové ekonomické fungování rehabilitačního ústavu Kladruby?
Prostředky, které přinesou navíc, se využívají hlavně pro zvýšení kvality péče pacientů zdravotních pojišťoven, pro zajištění specializovaných programů například nákupem vybavení, navýšení personálního zajištění a zvýšení ubytovacího standardu a stravování.

V některých lázeňských a rehabilitačních zařízeních připouštějí, že péče by mohla být intenzivnější, ale zdravotní pojišťovny hradí jen určitý počet úkonů denně. Pokud si pacient nemůže připlatit za nadstandard, nedělá tak rychlé pokroky…
Většina lázeňských a rehabilitačních zařízení se snaží vyjít klientům vstříc, nicméně každé zařízení nabízí jinou intenzitu a prostředky rehabilitace. My jsme přišli s nabídkou pro zdravotní pojišťovny být u těžkých pacientů placeni za výsledek, ne za proceduru. Tento systém úhrady u nás v současné době testujeme. Je motivující jak pro nás, tak i pro pacienty, klienty zdravotních pojišťoven.
Opravdu to znamená lepší možnost dosáhnout viditelných pokroků v relativně krátkém čase. Zároveň to ale představuje zápřah, na který mnozí nebyli zvyklí ani v předchozím životě. Mají téměř regulérní osmihodinovou pracovní dobu vyplněnou vesměs fyzickou a mentální aktivitou.

Můžete se pochlubit třeba pracovištěm, kde jsou na malé ploše soustředěna robotická zařízení za 32 milionů korun. Za vedlejšími dveřmi je ale něco jako tělocvična s kladkostroji, kde si musí pacienti vše „odpracovat“ sami. Jak to spolu ladí?
Při vysoké intenzitě péče je prostor jak pro využití nejmodernějšího vybavení, které ještě přednedávnem patřilo do oblasti sci-fi, tak pro tradiční postupy. Špičková světová pracoviště, která jsou vybavena moderní robotikou, ale ne jednoduchou mechanoterapii, dokáží pracovat najednou s jednotkami pacientů. My se stovkami. Staré jednoduché osvědčené koncepty jsou stálé účinné, a pokud se kombinují s robotikou, tak lze dosáhnout dobrých výsledků za stále příznivou cenu.
Ve světě je málo klinik, které jsou takto komplexně vybaveny, s takto vysokou intenzitou terapie a kombinací základní mechanoterapie.
Už jsme dostali několik oficiálních žádostí ze zahraničí, jestli by k nám mohli na praxi. Zájem mají i studenti v programu Erasmus. U nás se totiž mohou v praxi potkat s vyspělými systémy, o nichž zatím četli jen v učebnicích, nebo je v lepším případě viděli na veletrhu.

Poschodí v jedné z kladrubských budov jsou propojena eskalátorem. Není to pro lidi s omezenými možnostmi pohybu nebo dokonce pro vozíčkáře překážka? Třeba v pražském metru se jako alternativa postupně budují výtahy.
Není to překážka, ale rehabilitační pomůcka jako každá jiná. Divil byste se, jak se dá zvládnout jízda po eskalátoru na vozíku nebo s jednou nohou! Chce to ovšem trénink…

Jsou pacienti, kteří se navzdory omezené kapacitě dostanou do Kladrub, srozuměni s tím, že je u vás čeká nejen vysoce odborná péče, ale především každodenní tvrdá dřina?
Někteří pacienti potřebují spíše utlumit, jsou přemotivovaní a přílišnou aktivitou by si spíše mohli uškodit. Někteří pacienti potřebují naopak namotivovat, povzbudit. Pacientům, které je potřeba namotivovat, to vysvětlujeme na tomto příkladu: Abyste se naučili chodit jako dítě, na to potřebujete 12-16 měsíců, stovky hodin práce, tisíce pádů. Když se chce vrcholový sportovec zlepšit o desetinu sekundy na stovce, je na tom podobně. Vy jste po úrazu mozku a myslíte si, že dvě hodiny denně vám pomohou postavit se na nohy?
Optimální rehabilitace je o intenzivní komunikaci s pacientem a rodinou. Nesmíme zapomenout, že pacient je aktivní součástí rehabilitace, terapeut sám nezmůže nic. Na to někdy pacienti zapomínají, a proto je nutné to neustále připomínat a motivovat. Robotika pomáhá i v motivaci, protože pacient vidí svůj výkon, může sám se sebou soupeřit, zlepšovat se. Vyjádřeno pocity jednoho z pacientů: „Při standardní terapii se mnou cvičí terapeut. Když cvičím na robotu, tak cítím, že cvičím sám a chci nad sebou zvítězit“. To je podle mě nejlepší motivace, jde zevnitř pacienta.
V prvním měsíci pacienti nabírají kondici, ve druhém už probíhají změny, ale během třetího už u pacientů spatřujeme únavu. Nebo naopak přílišnou domestikaci. Tak jako tak je namístě změna prostředí na domácí, což přináší zase nové stimuly.
Pokud je člověk přecvičen, vyčerpán, zablokuje se celý rehabilitační proces. Někdy proto musíme pacienty brzdit. Po čase je také účelné přesunout je z vysoce intenzivní individuální terapie na skupinovou, kde si lépe zafixují získané pohybové dovednosti.

Co je pro pacienta po těžkém úrazu nejdůležitější?
Bylo by neefektivní se zaměřit pouze na pohyb a opomenout komunikaci, myšlení, plánování. Představte si situaci, kdy pacient krásně natrénuje schopnost dojít na nákup, ale v obchodě se již nedomluví. Takový člověk bude mít velmi malou motivaci si někam dojít, něco si sám zařídit. Základem je tedy člověka naučit komunikovat, aby měl motivaci vyjít ven, pohybovat se a komunikovat ve společnosti. Musí si umět naplánovat cestu – pacienti někdy trpí kognitivním deficitem, mají poruchy krátkodobé i dlouhodobé paměti, proto je důležitá intenzivní psychologická péče.
K tomu patří každodenní logopedický trénink, trénink správného polykání, aby se zamezilo riziku zanesení potravy do dýchacího ústrojí. To vše je zapotřebí zakomponovat do rehabilitačního programu ve spojení s intenzivním pohybovým programem, aby pacient nezůstal doma, ale byl motivovaný a cítil se bezpečně jak v domácím, tak i komunitním prostředí venku.

Rozhovor byl převzat na základě souhlasu z webu projektu Poúrazová péče
(Redakčně upraveno)