Když jsem se začetla do výčtu všeho, čím se zabýváte, stále se mi vtírala otázka: Z kterého počinu se nejvíc radujete?
Že mohu dělat to, co mne baví a že to baví ty, pro které je to určeno. Že mohu dělat jednou architekturu, podruhé divadlo, společensko-sportovní akce a cestování. Že mám život pestrý, mám skvělou rodinu, a jsem obklopen výbornými přáteli. Ale to asi není přesně to, na co jste se ptala. Ale je to takový můj žebříček hodnot, ze kterého čerpám.
Takže by vás nebavilo být třeba „jen“ architekt?
Jsem takový neposeda a nedovedu si představit, že bych celý život byl třeba holič, ředitel botanické zahrady, nebo jeřábník. Ale s vděkem za to, že udržují řád tohoto světa, obdivuji lidi, kteří se celý život věnují jedné profesi a jsou v ní dobří a spokojení. Já jsem asi posedlý různopestrostí a to mě obohacuje.
Možná kdybych se celou dobu věnoval jen jedné profesi, tak dosáhnu větší hloubky, profesionality. Ale to by mi to přišlo jako omezení. Všechny obory, kterým se věnuji, potřebují šíři znalostí a podnětů. Zpracovávám je a vím, že jde svým způsobem o určitý paskvil, koláž či mozaiku, ale to mě baví. Pokud ten výsledek baví i ostatní, tak je to skvělé. Jestli ne, zkusím se zlepšit. Stále na tom pracuji. (Smích)
O dva roky starší bratr Michal (60) je také všestranně umělecky nadaný. Po kom jste zdědili takové vlohy? Co dělali rodiče?
Otec byl úředník, byť ve vysoké funkci, vychovaný Baťou, s uměním toho moc společného neměl, ale nás od pokusů o rockovou kapelu, dlouhé vlasy a bujarý studentský život neodrazoval. Matka nás přímo podporovala jak výchovou, tak zřejmě i geny. Měla ráda hudbu, skvěle tančila. Má na tom asi největší podíl. Tančila téměř na profesionální úrovni a pochopitelně chodila do Sokola. To jí dalo asi ten kořínek, že se stále těší dobrému zdraví, i když je jí 92 let.
Kdy vás posedla fotografická vášeň?
Už někdy před střední školou, a i na tu má vliv naše maminka. Nedávno, v covidové karanténě, jsem digitalizoval osmimilimetrové černobílé filmy. Nejstarší z roku 1934, ještě od maminčina tatínka, tedy mého dědy.
Pak natáčela maminka v Indii, kde byli s otcem, když se narodil bratr. Jde o první barevné filmy, úplně nádherně komponované, kdybych je nabídl archívu České televize, tak to stojí za to. Už jako děti jsme začaly fotit a filmovat, byla to doba celuloidová, muselo se počkat na vyvolání, bylo to napínavé.
Jakým aparátem jste fotil? Můj tatínek, fotograf, mi půjčoval třeba Rolleiflex.
Nejdříve to byla Corina. Pak to byla Minolta, pak nějaké Pentaxy od tchána. Otec mé ženy byl vášnivý fotograf, který to řemeslo uměl, vývojky, ustalovače, clony, expozice.
Tím vším jsem prošla.
No jasně. Pak s Michalem Cihlářem z UMPRUM, s Tono Stanem, Miro Švolíkem a celou tou partou fotografů z FAMU jsme se znali a tvořili dohromady. Já se spíš věnoval alternativnímu pojetí, třeba štětcem ve vývojce jsem fotku dokresloval. A to všechno bylo ještě před revolucí.
Kromě různých výstav jsou fotky s vaším jménem zastoupeny i ve sbírkách pařížského Centre Pompidou a Uměleckoprůmyslového muzea Praha.
Po revoluci se přišli ze zahraničí podívat, co všechno tady my, na tom divokém východě, děláme. Hlavně Anna Fárová (historička a teoretička fotografie) nás dala dohromady a uspořádala výstavy u nás, Na Chmelnici, pak ve Fotochemě a konečně na letním festivalu Rencontres d´Arles ve Francii. A Francouzi pak ode mě koupili nějaké fotky prý do Centre Pompidou, čemuž jsem moc nevěřil.
Po letech mi jedna kolegyně, která v těch sbírkách pracovala, řekla, že tam opravdu jsou. Před pár lety se na mě obrátil kurátor Jan Mlčoch, jestli bych nechtěl UMPRUM muzeu věnovat nějaké fotografie. Já řekl, že s velkou radostí, protože budou ve větším pořádku, než u mě doma. Dokonce mi nedávno udělali výstavu. Já úplně zapomněl, co jsem to kdysi dělal.
Co nejčastěji zachycujete?
Zachycoval jsem, především přátele v různých situacích, které jsem pak kombinoval dohromady a vymýšlel z toho různé příběhy. Takové ironicko-sarkasticky veselé, milé jakoby koláže. Ne že bych je dělal z natrhaných kusů, ale rovnou na fotografický papír.
Teď se věnuju hodně natáčení home videí cestopisů, ze zážitků a cest prožitých s přáteli. Sice téměř profesionálně zpracovaných, ovšem nejsou určeny pro veřejnost, ale pro nás až budeme na smrtelné posteli, abychom si připomněli, že jsme prožili zajímavý život. (Smích)
Jedním z oborů je také architektura. Na který ze svých projektů jste nejvíc pyšný?
Hned zkraje 90. let jsme rekonstruovali internátní školku v Čimicích. Tam byla absolutní důvěra tehdejšího vedení a ve trojici šikovných kutilů, mého bratrance, bratra a mne jsme vybudovali radost pro děti, o které rodiče nestáli. Dostali jsme za to i zvláštní cenu Grand Prix architektů. A vlastně šlo o radostné kutilství, o kterém jsou Mistři dílny.
Pak jsem hrdý i na svou rekonstrukci bývalé pekárny ve dvoře činžovních domů v pražských Vršovicích pro postprodukční studio UPP. A penzion U Čápa v Příchovicích se také podařil především proto, že jsme se tam setkali se skvělým investorem a spolumajitelem, správcem a hospodským v jedné osobě.
Byť architekturu jako takovou dělám už jen výjimečně, stále jsem architektem. Studoval jsem u Josefa Svobody (1922-2002, scénograf, jevištní výtvarník), který tvrdil, že divadlo, scénografie nebo architektura nejdřív musí držet pohromadě, a pak teprve je umění.
Ovládáte spoustu profesí, ale do show Dream Team – Mistři dílny na Primě si vás jako porotce zřejmě vybrali, protože jste i kutil?
(Smích). Nemohu se zbavit pocitu, že výraz „kutil“ lehce degraduje tu pozitivní energii, která je k tomu bezesporu potřeba. Kutilství vzniklo z nouze, pro mě znamená povahový rys, kdy člověk není spokojený s tím, co je, protože dnes již existuje téměř všechno.
Možná jsem negativní vztah ke kutilství získal kdysi, když ještě bylo jediné železářství v Praze U Rotta na Malém náměstí, a kde mi asi sedm druhů šroubečků, vrutů a hřebíků naházeli do jednoho papírového kornoutu. Když jsem se ohradil, proč mi to dávají všechno dohromady, že to budu muset třídit, tak mi řekli: Jste přece kutil, ne? Zřejmě od té doby to nesnáším.
S jakým výrobkem byste se mohl pochlubit?
Zase se vrátím k fotografii a kamerám. Mezi přáteli jsem znám svým „kutilstvím“, abych měl při natáčení volné ruce a dobrý subjektivní pocit, tak si třeba na kameru dozadu přilepím špunt od vína a za ten špunt kameru držím v zubech. Takže mám volné ruce, jedu na kole a za jízdy natáčím a můžu švenkovat, přehazovat si to do ruky, a když potřebuji ruce na řídítkách, zase si kameru chytím do zubů. Dokonce jsem měl na přilbě dvě kamery, jednu vpředu a druhou vzadu… Abych mohl záběry dynamicky prostříhávat. (Smích). Každá vážila asi pět kilo, takže mi to málem urvalo hlavu a na pohled to bylo hodně marťanské, ale já mám úžasné záběry. Takhle třeba vznikl film o mém přejezdu Alp na kole.
Dvanáct soutěžících machrů – šest žen a šest mužů bylo vybráno během castingů ze 600 zájemců. Troufnul byste se do takového pořadu přihlásit jako neznámý kutil?
Je to dané věkem, zkušeností, ostychem… Principiálně asi ano. Kdyby šlo o vaření nebo houbaření, o obory, kterým nerozumím, jsou mi lhostejné, tak bych do toho nešel. Tohle mě baví, cítím ten prach a piliny, tu vůni kovu.
V soutěži je o co stát, výherce získá zkušenost, slávu i finanční odměnu, což jsou dobré motivační momenty. Pořádná dílna, nástroje a všechny potřebné věci jsou drahé. Ono je hezké sedět doma u televize a říkat si: To bych udělal líp, ale je skvělé se poměřit a zjistit, že líp to udělal ten druhý.
Hned v prvním díle dvě družstva vyráběla motokáru. Tu byste svedl?
Já bych nesvedl elektriku, potřeboval bych buď svého syna, který by to manažersky zajistil, anebo někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Co se týče elektřiny, pokud je něco složitějšího než výměna žárovek, tak volám bratra. Já si kdysi dělal takové ty motokáry: Prkno, prkno, osička a zatáčí se nohama. Říkali jsme tomu motokáry, ale samozřejmě to žádný motor nepotřebovalo, protože jsme jezdili z kopce, na který jsme si to s mladistvým nadšením postopadesáté vytáhli.
Výherce soutěže získá kromě půl milionu korun i vlastní prostor v televizním vysílání. Může to pomoci upozornit na důležitost řemeslné práce?
Děkuji za tuhle otázku, protože si myslím, že naše společnost je dlužná všem řemeslům a tzv. učňákům. Společenská prestiž těchto profesí je zoufalá, nikdo o nich neví, nejsou nikam zvaní. Měli by se pořádat plesy a soutěže ve smyslu ocenění jako je Český lev, nebo něco takového. Všichni víme, jak je obtížné sehnat řemeslníka, jak pro profesionální firmy, tak když doma potřebujeme něco opravit.
Dělám na projektu nového divadla, jehož dílny by nesloužily jen pro divadlo samotné, ale také jako komunitní součást okolí. Bylo by do nich vidět, rodiče by mohli ukázat dětem, jak se, co dělá, což je také šance vzbudit přirozený zájem.
Lidé by přicházeli se svými drobnými domácími zakázkami, třeba by si je i mohli sami na profesionálním zařízení vyrobit, opravit. V divadle je potřeba spousta, v dnešní době už málo dostupných, řemesel. Počítače a programátoři jsou důležití, ale umět něco fyzicky vyrobit nejde způsobem enter a delete. (Smích)
Slýchám, že řemeslo vytlačuje spousta škol, mládež je líná, fyzická práce nelákavá. Bývala směrná čísla, dnes spousta řemesel vymírá. Neměl by je stát víc podporovat?
Jedna věc je podpora a druhá potřeba. Vím, že v divadlech je k nezaplacení, když někdo něco umí. A to se musí při hledání řemeslníka cestovat po celé republice a někdy i do zahraničí, třeba v Polsku nebo v Rumunsku jsou profese snáz k nalezení, než u nás. Němci mají velkou kvalitu řemeslné práce a tradici a učňovská zařízení nikdy nezrušili.
Nesouhlasím s tím, že mladí jsou líní. Nejsou k řemeslům vedení, což opět souvisí se společenskou prestiží. Jsme tím vinni spíš my. Takové podmínky jsme jim připravili. Neznám práci, která by byla nepříjemná, i vybírání žumpy se dá, když jsou k tomu správné nástroje a pomůcky. A je důležité finanční a společenské ocenění řemesel, aby to bylo pro zájemce atraktivní.
Kdyby za vámi přišel syn s přáním, že chce být třeba truhlář, netlačil byste ho spíš místo učňáku na střední uměleckoprůmyslovou školu?
Ne, naopak bych se rozhlédl, které učňáky jsou nejlepší. Když někdo něco chce, tak to je energie, kterou musíme využít, a ne ji odklonit jinam. Řekl bych mu: Jdi do toho! Spousta mladých lidí neví, co dělat po základní škole, ty je třeba popostrčit. Pak jsou děti, které ví, co chtějí dělat, ale rodiče je nutí k něčemu, od čeho si slibují větší existenční zabezpečení anebo si tím chtějí vynahradit vlastní komplex.
Dříve se tomu říkalo osvěta a propaganda, ale kdyby po městech visely plakáty „Staň se zámečníkem“, nebo něco podobného, víc se řemesla propagovala, třeba by to váhajícím a s nimi i celé společnosti pomohlo. Nejsem politik, abych k tomu proloboval nějaký zákon, ale snad i show Dream Team na to bude mít vliv.
V posledních letech se věnujete především divadelní režii. Nemíváte tendence mluvit i do choreografie a vzhledu scény, když vám tyto obory jsou také vlastní?
Jsem známý tím, že kecám do všeho, i do oborů, kterým vůbec nerozumím. (Smích). Jako v naší Baletní jednotce Křeč, studentské partě, kde všichni dělali, co mohli a v čem si zcela přirozeně vytvořili svoji pozici. My neřešili, kdo režíruje, kdo vymýšlí scénu, kdo je v zákulisí, kdo namaluje prospekt…
S tímhle přístupem funguji dodnes a vyžaduji to i po ostatních. Když existuje ochota, dostavují se výsledky. A jestli je někdo tzv. profík a hraje si na to, že tohle dělat nebude, tak mě nezajímá. Teď po covidu budeme mít oprašovačku Saxany, velice náročného představení ve Studiu Dva. Kdybychom si tímhle způsobem nepomáhali, tak to vůbec není možné realizovat. Aby měl divák pocit, že všechno lehce šlape, tak si všichni máknou.
Jakou divadelní inscenací se aktuálně zabýváte?
Před první vlnou covidu jsme v Divadle Na Fidlovačce stihly začít zkoušet divadelní adaptaci filmu Kouř. Dodělali jsme ji mezi dalšími vlnami… Tohle je teď těžká doba pro všechny, protože nikdo neví, co bude. Mění se plány, nejde o normální stav. Státní a městská divadla, co dostávají dotace, jedou podle plánu, který musí plnit, jenže soukromí producenti jsou úplně vyčerpaní, nemůžou investovat do nové věci. Byla to jenom doba výdajů a žádných příjmů.
Tvůrčí tandem jste asi před 45 lety vytvořil se svojí ženou Simonou Rybákovou, tehdy spolužačkou na střední, teď mezinárodně uznávanou kostýmní výtvarnicí. Obracíte se na ni s otázkou, jak vyladit oblečení?
Jo, jo, mám to pohodlné v tom smyslu, že se o mě stará. Občas upozorní, že tohle už opravdu ne, ale občas ji i inspiruji třeba na chatě, kde nosím oblíbené obnošené kousky. Ty se pak objevují v takových filmech jako Pustina apod. Občas bojuju, protože jsem samozřejmě jako mužskej pohodlnej a ona se na to nemůže dívat. Jde o oboustranný nesmiřitelný dialog. (Smích)
Máte spolu dceru Nikolu (29) a syna Alberta (22), vydali se v uměleckých stopách rodičů?
Nevydali se a vůbec nám to se ženou nevadí. Vnímají a společensky se účastní uměleckého života, koncerty, výstavy, divadla apod., ale jejich profesní směřování, byť v úplně jiných oborech, je vědomé a jasné. Oba jsou zruční jak výtvarně, tak řemeslně. Nikola si výtvarničí, kombinuje různé materiály a postupy, jen tak pro radost, nebo jako dárečky. A všechny jsou hrozně pěkné, ale živí se sociologií, kterou vystudovala.
V době, kdy jsem se hodně věnoval architektuře, mě Albert, jako malý kluk, sledoval, jak dělám modely různých domů a interiérů. Takže když jsme uvažovali, že budeme stavět dům, udělal ve svých dvanácti letech podle mého projektu absolutně úžasný, do detailu propracovaný model, lepší než kterýkoli můj profesionální. Je tam třeba i televize, která má vzadu jak nitky vyvedené tři drátky – bílý, červený a žlutý, na audio, video atd. Je tam dokonce i krabice s papírovými kapesníky. A všechno takhle malinké, naprosto titěrné, ale dokonalé. Dnes studuje na ČVUT.
