Slovenský premiér Robert Fico splnil své sliby a skutečně dorazil do Moskvy na velkolepé oslavy konce Velké vlastenecké války, jak Kreml od počátku označuje největší válečný konflikt v dějinách, aby mu dodal silnější národní rozměr.
Pomiňme nyní fakt, že se Sovětský svaz významně podílel na vypuknutí druhé světové války: Stalin nejprve litoval, že nebyl pozván na mnichovskou konferenci, kde si Hitler vzal Sudety, poté vznikl pakt Molotov-Ribbentrop o dělení Evropy včetně Polska mezi SSSR a nacistické Německo.
Fico opakovaně tyto historické souvislosti zamlčuje a opakuje svou mantru o tom, že „svoboda přišla z Východu“. Ale vlastně nemá moc na výběr. Stal se totiž obětí vlastní politiky, která mu pomohla zvítězit ve volbách a nyní ho i poslala za diktátorem Vladimirem Putinem.
Fico vyhrál ve volbách také díky heslu „už ani jeden náboj na Ukrajinu“. Jeho voličské jádro totiž představuje poměrně významná skupina obyvatel, která se z různých důvodů přiklání k autoritářskému Putinovu režimu, je proti NATO i Evropské unii.
Aby si Fico udržel přízeň těchto voličů, musí je nadále utvrzovat v tom, že je stále na jejich straně, že stále dodržuje svá předvolební hesla, jimiž se odlišil od dalších slovenských politiků a které mu ve volbách přinesly bezmála třiadvacet procent.
Také proto Fico hovoří o „politice všech světových azimutů“, kterou ospravedlňuje to, že častěji jezdí na Východ než na Západ. Ostatně i proto Fico pokřikuje směrem ke „zlému“ Bruselu a neustále Evropskou unii za něco kritizuje. A tady přichází první zásadní moment.
Jeho kritika EU se víceméně odehrává na domácím hřišti před domácím publikem. Jakmile Fico vyjede na nějaké evropské jednání, je to hodně odlišný politik. Fico například nikdy nevetoval žádnou pomoc napadené Ukrajině – na rozdíl od Maďarska.
I když si troufá i na napadenou zemi odvážnými výroky, verbálně potvrzuje Kremelské teze o příčinách „ukrajinské krize“, a hovoří například o nacistických symbolech mezi ukrajinskými vojáky, kteří už více tři roky drží Putina dál od Evropy – a také slovenských hranic.
V tomto ohledu je Fico mírnější než jiný evropský kabrňák, Victor Orbán, který jako jediný představitel unijní sedmadvacítky opakovaně blokoval společná rozhodnutí. Fico si na něco takového netroufne.
Také proto, že Slovensko ekonomicky zrovna nevzkvétá, má jednu z nejvyšších inflací v EU, mezi lidmi se zvyšuje kritika konsolidačního balíčku, který citelně dopadá i na Ficovy voliče.
Kdyby za takových okolností Fico riskoval pozastavení evropských dotací EU (jako se to stalo Orbánovu Maďarsku, pozn. aut.), dostal by se premiér našeho někdejšího federálního partnera do ještě větších problémů.
Ostatně také výše zmíněné heslo „už ani jeden náboj na Ukrajinu“, je více PR prohlášení než reálný stav. Jak v rozhovoru pro Český rozhlas uvedl slovenský politolog Alexander Duleba, „tolik nábojů jako za Fica jsme ještě nikdy na Ukrajinu nedodávali“.
Ano, ze státních skladů skutečně na Ukrajinu už nic neproudí, ale slovenská armáda už toho stejně nemá moc co nabídnout. Co mohla, to už bránící se zemi poskytla, tedy ještě před nástupem Roberta Fica.
Jenže razantně stoupl objem komerčních dodávek. Slovensko je jedním z největších evropských výrobců dělostřelecké munice ráže 155 mm. A zatímco před válkou se jí vyrobilo asi deset tisíc kusů, v roce 2023 už to bylo 100 tisíc a letos by to mělo být dokonce 350 tisíc nábojů.
Pokud tedy Fico svou neomluvitelnou cestou do Moskvy někomu škodí, někoho ohrožuje, je to především jeho pozice hodnověrného evropského politika a státníka, a také postavení Slovenska na mezinárodní scéně.
Ačkoli Kreml využije Ficovu návštěvu k další propagandistické vlně a k verbálnímu útoku na Evropskou unii a NATO, fakticky slovenský premiér EU nic významného neprovede. V tomto směru má velmi omezené hřiště.
