Podpora stavebnímu spoření nyní nahrává spíše lidem, kteří to nepotřebují, tedy zástupcům vyšších středních vrstev a bohatým. Tito lidé totiž nyní stále investují do vlastnického bydlení a nemovitostí obecně. Naopak, chudí už ani nic spořit nemohou obecně a nižší střední vrstvy zase na vlastní bydlení nedosáhnou.
Přitom i chudí nebo zástupci nižších středních vrstev podporu stavebku ze svých daní platí, třeba v podobě DPH, kterou platí, když si kupují potraviny. V letech 2000 až 2021 vyplatil stát na podpoře státnímu stavebnímu spoření celkem bezmála 198 miliard korun.
Stavební spoření v Česku ale chřadne už od poloviny nultých let. Jeho státní podpora by se tedy i proto mohla zcela zrušit. V posledním předpandemickém roce 2019 šly na státní podporu stavebka necelé čtyři miliardy korun, tedy zhruba 0,25 procenta uskutečněných výdajů státního rozpočtu v daném roce.
Pro srovnání, v době „vrcholící slávy“ stavebka v roce 2005 šlo na jeho státní podporu přes 16 miliard. To odpovídalo 1,7 procenta výdajů tehdejšího státního rozpočtu. Předloni i loni šly na stavebko lehce přes čtyři miliardy, avšak výdaje rozpočtu byly kvůli pandemii mimořádně nafouknuté, což údaj o podílu stavebka na výdajích rozpočtu pochopitelně zkresluje.
Je ale zřejmé, že význam státní podpory stavebního spoření opravdu dlouhodobě trendově klesá, byť v uplynulém desetiletí převážně jen velmi pozvolna. Zrušení státní podpory je navýsost žádoucí a plošný pláč veřejnosti to tedy také nezpůsobí.
Uvažme, že byť jde „jen“ o jednotky miliard, jde stále o veřejné peníze, které plynou zhusta do oblasti bydlení a nemovitostí, kde tedy dále nafukují už tak vyšponované ceny. Stát, respektive tedy daňový poplatník, by se neměl na nafukování cen bydlení podílet, a už vůbec ne touto cestou.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
