Jak zpívá Zdeněk Svěrák v písni Elektrický valčík: „Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud. Střídavý, střídavý, silný elektrický proud.“ Ve Zlaté Bani na Prešovsku to v září 1960 skutečně slavný den byl. Právě zde byla dokončená komplexní elektrifikace tehdejšího Československa. Proud byl zaveden do všech měst a vsí v republice. „Připojení poslední československé obce Zlatá Baňa se tak stalo příležitostí k celostátním oslavám,“ říká Alice Horáková, mluvčí skupiny ČEZ.
Dobový filmový týdeník nezapomněl ve svém příspěvku připomenout také to, že Zlatá Baňa byla za druhé světové války rovněž významným místem partyzánského odboje – ves byla nacisty do posledního domu vypálená. „Zlatá Baňa na východních Slovensku se už podruhé zapíše do historie,“ oznamuje komentář ve filmovém záznamu. „V minulosti svou povstaleckou tradicí, dnes tím, že to byla poslední obec v republice, do které jsme zavedli elektřinu.“
Ve snímku jsou vidět technici při dokončovacích pracích a pak dva školáci u stolu s petrolejovou lampou. Komentář pokračuje: „Staré petrolejky se zachovají už jen v kresbách dětí. Dnem, kdy se v domcích vedle cesty rozzářilo světlo, zařadila se naše republika mezi nejvyspělejší země v elektrifikaci.“
Pátí na světě
Tentokrát skutečně nešlo o žádnou komunisticko-budovatelskou propagandu. Československo skutečně patřilo v elektrofikaci mezi světovou špičku, oficiálně byla teprve pátou zemí na světě, kde byla komplexní elektrifikace dokončena. To ovšem neznamenalo, že by funkční zásuvky měla každá budova v zemi. Vedení bylo třeba natáhnout ještě do stovek samot a malých osad. Ostatně i dnes nejsou k proudu připojeny mnohé chaty, a jejich majitelům to tak dokonce vyhovuje.
Československo od počátku patřilo v této oblasti mezi premianty. Vždyť například první „velká“ elektrárna byla zásluhou Františka Křižíka spuštěna na pražském Žižkově na konci roku 1889. Už dříve přitom vznikaly v českých zemích první elektrické soustavy složené z dynama, vodičů a obloukových lamp nebo žárovek. Elektrické osvětlení měla například tkalcovna v Moravské Třebové, cukrovar v Židlochovicích nebo Měšťanský pivovar v Plzni. Veřejné prostranství osvětlovala elektřina v Písku, Pardubicích nebo Jindřichově Hradci.
Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 měla přístup k elektřině asi jen třetina obyvatel českých zemí a na Slovensku dokonce jenom dvě procenta. Zásadní změnu přinesl v roce 1919 zákon o všeobecné elektrifikaci, který na tyto účely vyčlenil na deset let 75 milionů korun.
Roztříštěná síť
Podle statistik existovalo v roce 1918 v Čechách 227 elektrických podniků a organizací a 193 elektráren. Jedním ze zásadních problémů byla roztříštěnost, o jedné elektrické síti nemohla být ani řeč, šlo o rozdrobené samostatné ostrovy. Navíc převažoval jednosměrný proud, dále se pak vyráběl proud jednofázový, dvoufázový a třífázový. Proud i napětí se muselo unifikovat.
Malé tepelné elektrárny byly nahrazeny většími, jako byla například dnes už neexistující elektrárna v Ervěnicích u Mostu. Tyto elektrárny s velkými výkony se stavěly v blízkosti uhelných dolů, kde byl dostatek paliva. Další elektrárny vyrůstaly v průmyslových oblastech. Blízko velkých měst se začaly stavět místo kondenzačních elektráren i teplárny, využívající část páry z turbín k vytápění bytů a továrnách hal.
Na Vltavě začala výstavba vltavské „kaskády“, jejíž první vodní průtokovou elektrárnou byla elektrárna ve Vraném, která byla uvedena do provozu v roce 1936.
Prodloužené termíny
Podle původních představ měla elektrifikace skončit v českých zemích v roce 1935 a na Slovensku o deset let později. Jenže velká hospodářská krize a posléze druhá světová válka posunuly práce právě až do roku 1960. Za okupace se přitom připojilo jen 323 obcí, přičemž před válkou to bylo zhruba 590 obcí ročně. Zaostávalo se zejména na Slovensku, kde po osvobození stále chyběla elektřina v přibližně 1,8 tisíc obcí, tedy zhruba třetině.
Že se z elektrifikací měst a vsí stala poměrně rutinní záležitost, dokládá výpověď znalce dějin severočeské elektrifikace Františka Cvrka: „O tom, že problematika zavádění elektřiny zůstávala okrajovou záležitostí také pro naše předchůdce, svědčí i to, že odpověď na otázku o datu zavedení elektřiny v té které obci nenacházíme často ani v příslušných obecních kronikách. Ty se buď spokojují s lakonickým konstatováním, že elektrický proud byl v obci zaveden tehdy a tehdy, ale často v nich nenajdeme ani tuto zmínku.“
