Střih: Zasvěcené zdroje z jednání o odvrácení umíráčku číslo dvě citované německým webem focus.de tvrdí, že by se úspěšný recept mohl vrátit, aby se i tentokrát zabránilo zavírání závodů a hromadnému propouštění.
Ve VW se při důvěrných jednáních mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů skloňují dvě slova „čtyřdenní týden“. Kardinální otázka zní, jak může koncern v současné odbytové krizi snížit personální náklady – a to vyvolává vzpomínky na situaci před třiceti lety.
Vzorec z roku 1993
Před vyjednávacími partnery leží historický příklad: Na konci roku 1993, uprostřed ekonomické recese (jen za první pololetí roku dosáhl VW ztráty ve výši 1,6 miliardy marek, pozn. aut.), se partneři v kolektivním vyjednávání dohodli na zavedení čtyřdenního pracovního týdne. Pracovní doba se zkrátila o 20 procent na 28,8 hodiny týdně. O dvanáct procent nižší mzda, ale stoprocentní jistota zaměstnání.
Tento vzorec tehdy odvrátil hrozbu ztráty 30 tisíc pracovních míst. Zrušením příplatků za směny, zvláštní dovolené, nákladného odstupného a dalších příplatků, ušetřil koncern již v roce 1994 přibližně 1,6 miliardy marek. K tomu se přidal tvrdý reorganizátor José Ignacio López, který stlačil dodavatelské ceny za „práh bolestného“.
Odborová organizace IG Metall, dominantní svaz kovodělníků v Německu, což z něj činí největší odborový svaz v zemi a také největší průmyslový svaz v Evropě, vymyslela systém předčasného zvyšování mezd i ročních prémií a odměn za dovolenou. Výsledek? Navzdory tomu, že práce bylo o 20 procent méně, hrubý roční příjem klesl jen o dvanáct procent.
Tento model rozhodujícím způsobem přispěl k tomu, že Volkswagen přežil hlubokou odbytovou krizi. Podle zasvěcenců z vyjednávacích kruhů by mohl být inspirací i pro současné těžkosti.
Vyhlídky na zisk se horší
Oficiálně vypadá situace následovně: Oliver Blume, generální ředitel koncernu, podle webu SpiegelOnline před několika dny snížil výhled zisku, protože společnost prodá ještě méně vozů, než již opatrně předpovídala. Zejména hlavní značka VW si vede hůře, než se očekávalo, ale oslabují i lehké užitkové vozy a vlastní dodavatelská divize.
Analytici, jako například Philippe Houchois z americké investiční banky Jefferies, od té doby spekulují, že rozhodnutí o reorganizaci koncernu by mohl urychlit slabý vývoj německé ekonomiky. Náklady na uzavření nejméně dvou závodů v Německu a zrušení 15 tisíc pracovních míst odhaduje na tři až čtyři miliardy eur.
Strategie vedení koncernu zní: „Volkswagen musí snížit náklady ve svých německých závodech. Jen tak nyní může značka nabízet vozy za atraktivní ceny a zároveň vydělat dostatek peněz na investice do budoucnosti. Jak tohoto cíle společně se zástupci zaměstnanců dosáhneme, je součástí nadcházejících jednání.“
Na otázku, zda by mohlo dojít ke ztrátě nikoliv jen 15 tisíc, ale 30 tisíc pracovních míst, reagovala závodní rada alergicky: „Toto číslo nemá žádný základ a je to prostě nesmysl.“
Za kulisami se už horečně počítá
V zákulisí se však už horečně jedná. Obě strany už dávají najevo, jakým směrem: Thorsten Gröger, okresní manažer odborů IG Metall a hlavní vyjednavač v současném vnitropodnikovém kole o mzdách, to vyjádřil drasticky:
„To, co vedení v posledních dnech předvedlo, je nehorázné! Už desítky let je jasné, že ve Volkswagenu se problémy řeší se zaměstnanci, a ne proti nim! Bylo jasné, že zavírání závodů a hromadné propouštění nemá v nástrojích managementu místo! To byl základ úspěchu – a tak to musí zůstat!“
A Stephan Weil, dolnosaský premiér a člen dozorčí rady Volkswagenu, který z titulu své funkce nemůže být přehlasován, na otázku, zda by se VW měl zdržet zavírání závodů, vysvětluje: „To je mé jasné očekávání. Vždy se nabízejí různé možnosti. Než budu mluvit o umíráčku pro provozy, chci nejprve vědět: Co jiného je ještě možné a jak by se to mělo posuzovat?“
V zákulisí se začalo počítat. Do úvahy přicházejí například čtyřdenní týden se 7,2 hodinami denně, pětidenní týden s 5,67 hodinami denně nebo každý šestý volný týden se 7,2 hodinami denně. Z těchto modelů bylo třeba vytvořit individuální pracovní rozvrhy pro každého zaměstnance tak, aby vyhovovaly požadavkům všech oblastí podniku.
Na tomto pozadí musí nyní vyjednávací partneři vyřešit dva sporné body. Zaprvé: Pokud se bude pracovat méně, o kolik se mohou snížit mzdy? A dále: Pokud se vrátí úspěch – jak se lidé vrátí do továren?
