Nejsou to nijak překvapivé výsledky. Letní průzkum Eurobarometru prokázal, že uprchlíky ze zemí mimo EU negativně vnímá 81 % dotázaných Čechů, nejvíce z celé Unie. Ze stejného výzkumu ale zároveň vyplynulo, že otázka přistěhovalců Čechy zase tak moc nepálí: imigrační otázka skončila až na šestém místě za nezaměstnaností, státním dluhem nebo třeba důchody.
Česko vynikalo ještě v jedné otázce: ve zmíněném průzkumu projevili Češi nejmenší podporu pro společnou migrační politiku v rámci celé EU, pouhých 52 %. Pokud se však politické reprezentace projevují veřejně podle vůle svých voličů, tak minulý týden průběh hlasování o povinných kvótách imigrantů v rámci EU naznačil, že v tomto směru nás už dohnaly jiné východoevropské země.
Negativní vztah Čechů k uprchlíkům však není žádnou novinkou a nelze jej vztahovat pouze k současné krizi, kdy Evropu během několika letních měsíců zaplavilo na půl milionu migrantů z Asie a Afriky.
Podle Eurobarometru patřili Češi v rámci EU k těm, kdo měli k přistěhovalcům nejodmítavější postoj (74 %) už na začátku letošního roku, tedy před uprchlickou vlnou ze Sýrie. A po Lotyších jsme byli druzí (58 %) v negativním postoji k vůči těm, kdo by se k nám chtěli přistěhovat z některé z unijních zemí. Což je zvláštní postoj už jen proto, že za posledních 60 let vlastně nemáme žádnou historickou zkušenost s početnější imigrací, vyjma Ukrajinců, Rusů a Vietnamců, jichž se však jako obyvatele zemí mimo EU tento výzkum netýkal.
Na druhou stranu by se tolerantnější postoj k těm, kdo hledají domov v jiné zemi, ať už z ekonomických, politických či humanitárních důvodů, v případě Čechů očekávat dal. Vždyť za oněch zmíněných 60 let naopak emigrovalo zhruba půl milionu obyvatel Československa do vyspělejšího i svobodnějšího světa.
„Je to zvláštní situace,“ připustil vědec Václav Cílek v rozhovoru pro Český rozhlas. „Nejsme na cizince zvyklí, odmítáme je, a přesto každý, kdo se v tomto smyslu vyjádří, je veřejně označen za xenofoba až fašistu. Obdivujeme se například Británii, jak umí vstřebat statisíce cizinců, ale podívejme se, kdo se tam umí prosadit. Ten, kdo prokáže perfektní znalost jazyka, je přijat na kvalitní školu a po vystudování získá kvalifikované místo. Kolik lidí, kteří teď do Evropy míří ze Sýrie, Afghánistánu nebo Ukrajiny, má tyto předpoklady?“
Malou útěchou nám může být, že se výzkumu Eurobarometru nezúčastnili respondenti ve Švýcarsku, která je svým opatrným poměrem k imigrantům pověstná. „Švýcaři prosazují jednoduchou zásadu – buď se přizpůsobíš, nebo jdeš,“ vzpomínal pro FAEI legendární televizní režisér František Pojdl, který žil ve Švýcarsku od roku 1968.
„Vzpomínám si, že jsem si dal na první večeři jako jediný u stolu pivo a všichni se na mě divně dívali. Pak už jsem si dával víno. Anebo jsme dostali k dispozici obecní byt a pár let se k nám chodil člen samosprávy nenápadně dívat, jak žijeme, co úklid a co děti. A soused Čech, který emigroval zhruba jako my, udělal nějaký průšvih a okamžitě se stěhoval. Bylo to drsné, ale podle mě správné. Přizpůsobovat se má host, ne domácí.“
Jak vývoj posledních dní ukazuje, Češi si ohledně svého vztahu k uprchlíkům velkou starost dělat nemusejí. Podle povinných kvót budeme sice muset v první vlně přijmout nějakých 1200 imigrantů, ti ale bezpochyby co nejdříve zamíří jinam. Česko bude ještě dlouho pouze tranzitní zemi pro proudy hledající cesty do Německa nebo Švédska. Co je tam čeká?
Podle švédského deníku Dagens Nyheter mají imigranti problémy najít zaměstnání i deset let po příjezdu do země. Průzkum tohoto deníku ukázal, že minimálně 31 % imigrantů v produktivním věku je dlouhodobě závislých na veřejné podpoře. Pro srovnání, v rámci celé populace Švédska je to 9,1 %. Mediánový příjem činí 11 100 švédských korun měsíčně, přičemž medián příjmu celé švédské populace činí 23 700 korun.
Přesto Švédsko přijme jen během roku 2015 podle odhadů 105 000 uprchlíků. Odpovídá to jednomu procent obyvatel země.
