Životní pojištění - ilustrační fotozdroj: www.pixabay.com

Ve Sněmovně se hraje o miliardy do našich kapes

Ve Sněmovně se zase jednou hraje o miliardy. Tentokrát to ale nejsou peníze, které by zákonodárci chtěli vytáhnout z kapes nás, daňových poplatníků. Čtyři miliardy korun a nějaké drobné navíc by měli naopak získat všichni, kdo uzavřou životní pojistku umožňující uplatňovat daňové úlevy.

Návrh se objevil během projednávání novely zákona o pojišťovnictví. Jeho autorem je poslanec Ladislav Šincl (ČSSD). Jestli v konečné podobě zákona zůstane, nebo z ní bude vyškrtnut, není zatím jasné.

Šincl za něj totiž sklízí na jedné straně nadšené ovace, na druhé straně ostrou kritiku. Kritici se rekrutují zejména z tábora pojišťovacích zprostředkovatelů. Právě ti by totiž o tyhle peníze museli přijít, abychom je my mohli dostat.

Celkově ročně na pojistném zaplatíme kolem 44 miliard korun. Zprostředkovatelé z nich dostanou skoro čtvrtinu.

Nikoho asi nepřekvapí, že žijí z provizí. O jejich výši má ovšem laická veřejnost velmi zkreslené představy. Když se před časem jedna z významných poradenských společností v průzkumu zeptala, jak vysoké provize za zprostředkování pojistek jsou, pohyboval se nejčastější odhad kolem 700 korun za jednu uzavřenou smlouvu.

Ve skutečnosti ale dostane zprostředkovatel za každou novou životní pojistku dvojnásobek sjednaného ročního pojistného. Nejčastěji je to 12 tisíc za rok, protože právě o tolik si maximálně můžeme tímto způsobem snížit daňový základ. Takže „ulovit“ klienta znamená vydělat na jednom podpisu 24 tisíc Kč!

Expremiér Jiří Paroubek by možná vznesl svou oblíbenou otázku „Kdo z vás to má?“. Odpověď je jednoduchá: každý člověk s platem jen lehce pod celostátním průměrem. Ovšem za měsíc práce.

V mnoha zemích by se dalo odpovědět také velmi prostě. Provize tam nebere nikdo, protože je zákon rovnou zakazuje. Podobná úprava platí například v Dánsku, Finsku, Nizozemsku nebo Velké Británii.

A jak by na tom byli provizní prodejci pojistek v ČR, kdyby zákon prošel i s Šinclovým návrhem? Místo dvojnásobku ročního pojistného by obdrželi odměnu ve výši 1,5 násobku, tedy pořád 18 tisícovek. Co by za to dala třeba pokladní v supermarketu nebo poštovní doručovatelka!

Snížení stropu také není to jediné, co zprostředkovatelům a jejich lobbistům vadí. Zároveň by se totiž mělo prodloužit období, po které nesmí klient smlouvu vypovědět (jinak by o svou provizi přišli), z dosavadních dvou na pět let. A ještě by měli dostávat peníze postupně, ne naráz.

Zmiňované čtyři miliardy představují rozdíl mezi stavem „před návrhem“ a „po návrhu“. Klienti pojišťoven by je dostali hlavně v podobě vyššího odkupného při ukončení smlouvy. Pojišťovny by z něj totiž mohly provize také odčítat jen po malých částech.

Při zániku pojištění po dvou a více letech dnes klient na odkupném dostane zpět v průměru 16 tisíc korun. Po zavedení regulace by to mělo být 28,6 tis. Kč.

Redakce portálu FAEI.cz požádala o vyjádření na toto téma přední expertku, Kateřinu Lhotskou z poradenské společnosti Ernst&Young. Ta mimo jiné říká: „Životní pojištění je poměrně složitý produkt, jehož užitečnost je potřeba zákazníkům přiblížit a umět jej správně nastavit. Jinak řečeno, nemůže jej nabízet kdekdo. Ovšem realita je jiná. Existuje část zprostředkovatelů, kterým o nějaké správné nastavení produktu vůbec nejde a místo toho nutí zákazníky ke zrušení stávající smlouvy a sjednání ‚nového‘ a ‚lepšího‘ pojištění. A ještě se přitom zaštiťují tím, že jednají v jeho zájmu a že zákazník dostává kvalitnější produkt.“

Rozdíly oproti tomu předchozímu a „horšímu“ jsou podle Lhotské zanedbatelné. Zprostředkovatel ale inkasuje vždy novou provizi.

„Pojišťovny před časem podlehly tlaku zprostředkovatelů a nechaly provize vyrůst do dnešních astronomických výšek,“ připomíná Lhotská. Ovšem aby je mohly vlastními silami snížit, musely by se mezi sebou dohodnout.

„Když si odmyslíme, že pravděpodobnost takové dohody je velmi malá, tak navíc hrozí, že by mohly být pojišťovny nařčeny z kartelové dohody se všemi důsledky, které z toho plynou,“ upozorňuje Kateřina Lhotská. Druhým důvodem pro regulaci pak podle ní může být to, že stát podporuje životní pojištění nebo alespoň jeho část daňovými úlevami. A tak mu jde o to, aby co nejvíce prostředků zůstalo těm, kterým je úleva poskytována – tedy občanům.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *