Takový krok by totiž příliš nepomohl těm skutečně potřebným. Tedy zhruba 25 procentům domácností, sestávajících z lidí chudých, případně ze zástupců nižší střední vrstvy. Tito lidé totiž zpravidla hypotéku nemají.
Přitom stupňující se energetickou drahotou a obecnou inflací, včetně třeba inflace potravin, jsou zasaženi daleko tíživěji než zbytek populace. Výdaje za energie a potraviny tvoří v případě chudších domácností daleko větší podíl na celkových výdajích, než je tomu u bohatších.
Lidé, kteří hypotéku mají, se rekrutují z řad finančně stále poměrně solidně finančně zajištěných domácností. O tom svědčí i nejnovější, červnová data České národní banky (ČNB). Z nich plyne, že podíl nesplácených nebo jinak problémových hypoték (tzv. nevýkonných, pozn. aut.) je nyní nejnižší v celé historii sledování, tedy od roku 2002. Tento podíl totiž v červnu představoval jen 0,62 procenta na celkových hypotečních úvěrech.
Ekonomicky i sociálně by mělo daleko větší opodstatnění, pokud by vláda čistě jen navýšila, třeba i podstatně, takzvané normativy příspěvků na bydlení. To znamená, že výpočet výše příspěvku na bydlení by i nadále zahrnoval jen to, co zahrnuje, už nyní, tedy náklady na nájemné, energie, vodné a stočné a další poplatky spojené s bydlením.
Ovšem nikoli tedy splátky hypoték. Jestliže by došlo k navýšení normativů při zachování stávajícího způsobu výpočtu, rozšíří se smysluplně okruh lidí, jimž vláda adresně pomůže a také samotná výše zacílené pomoci.
Pokud se zohlední splátky hypotéky, rozšíří se okruh příjemců pomoci o lidi, kteří to vlastně nepotřebují, zatímco potřebným se nutně dá méně, než by se dát mohlo.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
