Uspějí-li ve volbách strany současné vlády, nelze vyloučit, že už v nejbližších letech zahájí kroky k přijetí eura, takže by se jím kolem roku 2030 mohlo platit. Uspějí-li naopak strany současné opozice, Česko se eura nedočká dříve než v polovině 30. let – a dost možná ani pak ne.
Pohled za hranice však varuje. Euro nyní Česku nemusí zajistit dostatek benefitů, které by vyvážily náklady a rizika s ním spjatá. Takže zdrženlivější, ba odmítavý postoj k přijetí eura nyní může být z ekonomického hlediska prozíravější než postoj opačný.
Aktuální pohled konkrétně do Francie, jež se topí v dluzích, odhaluje, že euro může oslabovat průmysl, veřejnou správu a fatálně zhoršovat veřejné finance, zatímco pohled konkrétně do Chorvatska zase signalizuje, že euro citelně urychluje tempo ztráty kupní síly úspor obyvatelstva.
Samozřejmě, Česko se po případném přijetí eura nemusí vydat ani ve francouzských, ani v chorvatských šlépějích. Nicméně ekonomický vývoj v obou těchto zemích eurozóny, jakož i některých dalších, potvrzuje výše řečené: V současnosti benefity eura z hlediska Česka nevyvažují jeho „francouzská“ či „chorvatská“ rizika a náklady, natož aby je převažovaly.
Začněme Francií. Po celou moderní historii měla tato druhá největší ekonomika eurozóny nejlepší možné hodnocení své úvěruschopnosti, tedy své bonity – její rating byl na „jedničku s hvězdičkou“, tedy AAA. Pak ale přijala euro. Udělala totiž v 90. letech osudový „deal“ s Německem.
Kývla na jeho znovusjednocení, výměnou za to, že získá „německou“ měnu, tedy euro. Jenže to je na Francii až moc pevné, moc silné, zkrátka moc „německé“. Francouzi přitom nemají německou organizaci výroby a pracovní kázeň. Postupně proto dochází k deindustrializaci zejména severní části země, s neblahým dopadem do daňového inkasa státní kasy.
Zároveň ale Francie kvůli euru platí za svůj dluh „německý“ úrok. Tedy náklady obsluhy dluhu jsou za jinak stejných okolností nižší, než by byly s frankem. To je na první pohled výhoda eura. Ta ovšem zároveň znamená, že Paříž o to déle oddaluje bolestivé, ale nutné reformy veřejné správy.
Levné půjčování za „německý“ úrok oslabuje motivaci Paříže plnit si vlastní domácí úkoly, které tak odkládá a odkládá, až jí nyní hrozí propadnutí. Kdyby Francie zůstala u franku, má dnes silnější průmysl, reformovanou veřejnou správu a zdravější veřejné finance. Dost možná by stále měla rating AAA.
A teď Chorvatsko. Tamní přijetí eura v lednu 2023 citelně zrychlilo tempo ztráty reálných úspor chorvatského obyvatelstva skrze inflaci. Když totiž ještě Chorvati platili kunou, měli v letech 2014 až 2022 v průměru úplně stejnou inflaci jako celá eurozóna.
Rozdíl obou inflací, chorvatské a té v eurozóně, byl průměrně nulový. Od té doby, co platí eurem, mají ale Chorvati v průměru o 2,4 procentního bodu vyšší inflaci, než je ta v eurozóně. A to se jejich dost vysoká inflace samozřejmě od roku 2023 – na rozdíl od let předtím – započítává do inflace celé eurozóny, kterou tak ještě zvyšuje…
Stěžejním důvodem relativně výrazného tempa růstu hladiny spotřebitelských cen v Chorvatsku je fakt, že po přijetí eura Záhřeb nemůže tlumit inflaci ve vlastní zemi nezávislým nastavením své základní úrokové sazby.
Měnovou politiku totiž Chorvati přijetím eura odevzdali do Německa. Za vstup do eurozóny proto chorvatské obyvatelstvo již třetím rokem platí citelně rychlejší ztrátou kupní síly svých úspor, než jakou registrovalo, když ještě platilo kunou.
Jak Chorvatsko, tak nyní nově i Francie mají u agentury Fitch Ratings horší rating než Česko. Když v pátek předminulý týden tato agentura zhoršila rating právě Francii, stoupl podíl zemí eurozóny, které u ní mají horší rating než Česko, na dosavadní, historický rekord, jenž činí 70 procent. Poprvé v historii tak platí, že horší rating než Česko mají více než dvě třetiny zemí eurozóny!
Zhoršení stavu veřejných financí napříč eurozónou v posledních necelých 20 letech, při současném relativním zlepšování české pozice, by mělo být české veřejnosti varováním, když už tedy dostatečně nevaruje podstatnou část politické reprezentace.
S eurem v tuto chvíli česká veřejnost nezíská nic, co by převažovalo související rizika. Eurozóna už z hlediska ČR není elitní klub, jako tomu bylo při jeho vstupu do EU roku 2004. Nyní je naopak Česko elitou pro eurozónu.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
