Je to možné díky nové službě, která funguje od loňského srpna. Jak to přesně funguje, na co si dát pozor a komu se sdílení vyplatí? Elektřinu mezi sebou mohou sdílet nejen jednotlivé domácnosti, ale také bytové domy, firmy nebo další instituce.
Pokud jde o jednotlivce, existují dvě základní podmínky. Zaprvé musí být fotovoltaická elektrárna připojena do distribuční sítě, nejde tedy o žádný ostrovní systém. Zadruhé musí mít všechna zapojená odběrná místa – tedy to, které elektřinu sdílí, i to, které ji odebírá – nainstalovaný chytrý elektroměr s průběhovým měřením.
Jak se nakládá s přebytky energie?
V domácnosti s fotovoltaikou na střeše to typicky funguje tak, že když ráno začne svítit sluníčko, fotovoltaika nejdříve uspokojí spotřebu všech připojených spotřebičů. Co si nevezmou spotřebiče, to pošle do baterií, a když jsou baterie plné, začnou vznikat přebytky, které odchází ve formě přetoku do sítě.
Každý, kdo má doma fotovoltaiku, proto musí mít s dodavatelem podepsanou smlouvu na výkup přebytečné elektřiny. Tato smlouva nemusí být uzavřena se stejným dodavatelem, který vám domů elektřinu dodává, ale uzavřena být musí.
Na jejím základě totiž na konci období obdržíte vyúčtování s informací, kolik elektřiny odešlo do sítě a jakou částku za ni dodavatel zaplatí. V současnosti se průměrná výkupní cena jedné megawatthodiny pohybuje mezi 500 a 700 korunami.
Alternativou k výkupu je právě sdílení. Přebytky elektřiny už není nutné prodávat dodavateli, ale lze je poslat jinému odběrnému místu – a to podle vlastního rozhodnutí. Elektřinu si tak můžete přeposílat z chaty do bytu, do firmy, darovat ji rodičům, sousedovi nebo klidně poslat na druhý konec republiky.
Princip zůstává stejný: Fotovoltaika pokryje vlastní spotřebu, dobije baterie a přebytky odešle do sítě, odkud si je druhá domácnost odebere. Aby bylo možné přesně změřit, kolik energie bylo v daném čase odesláno a kolik se spotřebovalo v rámci sdílení, jsou nezbytné chytré elektroměry.
Jak fungují chytré elektroměry?
Chytré elektroměry měří spotřebu v patnáctiminutových intervalech, což je pro sdílení elektřiny zásadní. Elektřinu je totiž možné sdílet a spotřebovávat pouze v reálném čase, tedy ve stejných patnácti minutách, kdy byla vyrobena. Když fotovoltaika vyrobí určitý objem energie a pošle ho do sítě, následně se zkontroluje, kolik ve stejném čase odebralo zapojené odběrné místo.
Fakticky tedy nejde o fyzickou spotřebu té konkrétní elektřiny, ale o účetní vyrovnání odeslané a odebrané energie ze sítě. Pokud se tyto hodnoty rovnají, žádné přebytky dodavateli neodcházejí. Pokud však zapojená domácnost spotřebuje méně, než se vyrobilo, vzniká přebytek, který dodavatel vykoupí.
Výměna elektroměru je proto základní podmínkou zapojení do sdílení. Domácnosti s fotovoltaikou ho obvykle už mají, ostatní si o něj musí zažádat prostřednictvím Elektroenergetického datového centra. Jde o jednoduchý a poměrně rychlý proces, a například v distribuční síti ČEZ bývá nový elektroměr nainstalován přibližně do dvou týdnů.
Tři možné modely sdílení
Sdílení elektřiny může v praxi dopadnout třemi způsoby. První variantou je situace, kdy fotovoltaika vyrobí více energie, než dokáže spotřebovat domácnost i zapojené odběrné místo. Přebytek, tedy elektřina, kterou nespotřebuje ani výrobce sám doma a ani domácnost zapojená do sdílení, se pak prodává dodavateli stejně, jako kdyby sdílení vůbec neexistovalo.
Druhá možnost nastává, když fotovoltaika vyrobí přesně tolik elektřiny, kolik spotřebuje odběrné místo výrobce s fotovoltaikou a odběrné místo zapojené do sdílení. V takovém případě není do sítě prodána žádná elektřina.
Zákazník ve sdílení za elektřinu, kterou odebral, neplatí svému dodavateli, ale pouze případnou domluvenou částku výrobci. Pozor, poplatky za distribuci musíme zaplatit vždy, ty platíme ať bereme elektřinu od někoho v rámci sdílení, anebo od svého dodavatele.
Třetí model je nejčastější. Spotřeba odběrného místa je vyšší než množství elektřiny vyrobené a sdílené fotovoltaikou. Na faktuře se pak projeví, kolik elektřiny odběratel zaplatil svému dodavateli a kolik získal prostřednictvím sdílení.
Podmínka průběhového měření a okamžité spotřeby může některé zájemce odradit, přesto sdílení často dává ekonomický smysl. Výrobce totiž za odeslanou elektřinu nic neplatí – nejsou zde žádné poplatky pro dodavatele ani distributora, ani daňové zatížení.
Distribuční poplatky hradí pouze domácnost, která elektřinu v rámci sdílení odebírá. Zbytek je na dohodě mezi výrobcem a odběratelem. Obvykle se domluví cena výhodná pro obě strany.
Kdo na sdílení vydělá?
Cílem je, aby se co největší množství vyrobené elektřiny spotřebovalo přímo v rámci sdílení a nevznikaly zbytečné přetoky do sítě. Pokud se podaří propojit výrobce a odběratele s rozdílnými vzorci spotřeby, vydělají na tom všichni. Sdílení se tak může stát efektivní cestou, jak z fotovoltaiky vytěžit maximum a zároveň snížit účty za energie.
Pravidla umožňují, aby výrobce sdílel elektřinu s více odběrnými místy a sám si určil jejich pořadí. Odběratel naopak může elektřinu odebírat maximálně od pěti různých zdrojů. Právě proto je důležité vybrat vhodného partnera pro sdílení.
Pokud mají všichni účastníci podobný režim spotřeby, například chtějí elektřinu hlavně ráno a večer, sdílení nemusí být efektivní. Ráno totiž vlastník FVE nejdříve nabíjí svou baterii. A až bude mít nabito a mohl by nějakou elektřinu sdílet, nebude ji druhá domácnost potřebovat, protože všichni už budou v práci.
Naopak výhodné je propojení domácnosti s někým, kdo využívá elektřinu v době, kdy výrobce už žádnou nepotřebuje – třeba rodiče v důchodu, pracovník na home office nebo třeba restaurace, která celý den vaří a všechnu elektřinu navíc spotřebuje. Pak se sdílení může opravdu vyplatit oběma stranám.
Autor je ředitel sekce Energo společnosti Kalkulátor.cz
(Redakčně upraveno)
