Na otázku „A co třeba nyní debatované zelené finance, tedy sepětí finančních produktů s odpovědností k životnímu prostředí?“ reagoval dosluhující viceguvernér ČNB slovy: „Na to my říkáme: Nečekejte od dohledu, že bude přívětivější a hodnější, když vy investujete do zelených financí. Zase se jen postaru ptáme: Jaká je zástava, jaké je cash flow, prostě standardní postup. Žádné kapitálové úlevy nepřipadají v úvahu.“
Přitom ještě letos na jaře člen Evropské komise Valdis Dombrovskis velmi vehementně anoncoval plán zakotvit do evropské bankovní regulace pokyn, že u úvěrů na „zelené“ projekty by dohledové orgány (v Česku tedy ČNB) měly bankám poskytovat úlevy z obvyklých obezřetnostních požadavků (tzv. green financing factor neboli zelený faktor financování).
Jakkoli je mým zaměstnavatelem banka, já osobně považuji postoj ČNB za správný: Pokud jsou požadavky regulátora na bankovní kapitál nastaveny správně (tj. chrání banky v rozumném rozsahu před ztrátami ve špatných časech), pak „zelené“ úlevy z těchto požadavků nedávají smysl. A korektně vedená banka by je stejně ignorovala. Jinak by totiž de facto přistoupila na předpoklad, že až přijdou ony špatné časy, zhoršení platební morálky u „zelených“ projektů bude relativně menší než u projektů nezelených.
Tento předpoklad by snad dával smysl v případě, že bychom my všichni mysleli natolik „zeleně“, že bychom ve špatných časech snižovali svou spotřebu „zelených“ typů zboží a služeb méně než těch ostatních. Ale tento stupeň zelenosti myšlení naše populace, řekl bych, nevykazuje. A to se nezmiňuji například o potížích s definicí, co to vlastně „zelený“ projekt je.
Autor je ekonom České spořitelny
(Redakčně upraveno)
