„Statistika ukazuje, že se nepotvrdily obavy ze zneužívání zákona. Ze šesti desítek sporů bylo 13 zastaveno a u dvou dosáhli účastníci smíru,“ vypočítává veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Soudy podle ní potvrdily diskriminaci ve dvanácti případech, přičemž nejčastěji šlo o rasovou diskriminaci nebo ústrky z důvodu zdravotního postižení. Naopak ve dvou desítkách případů se ukázalo, že ke sporu nebyl vůbec zákonem daný důvod.
V šesti případech, tedy v polovině prokázaných a odsouzených diskriminací, lidé vysoudili i odškodnění za takzvanou nemajetkovou újmu. Průměrná výše odškodného dosáhla 50 tisíc korun. Podle ochránkyně Šabatové převažuje přímá diskriminace, jakou je například odmítnutí romských dětí u zápisu do školy nebo výpověď pro nadbytečnost z důvodu věku.
„Případů přímé diskriminace jsme zaznamenali celkem 49. Vedle rasy a zdravotního postižení se lidé setkávají nejčastěji s diskriminací kvůli věku. Většinou jde o práci. Potěšující je, že jsme vůbec nezaznamenali případy vyplývající ze sexuální orientace,“ shrnula ombudsmanka.
Úskalím zákona, jak vyplývá z málo početné statistiky i z typů pravomocně uzavřených sporů, je fakt, že neřeší systémové chyby. Nezabývá se diskriminací větších skupin lidí. Diskriminace ale má většinou charakter vady společnosti nebo jejího chování vůči nějaké části populace. Podle veřejné ochránkyně práv se právě proto u současné novely antidiskriminačního zákona mluví o veřejné žalobě. Ta by znamenala, že se spor povede v zastoupení právě za větší skupiny osob. „Plošné řešení problémů ve společnosti potřebujeme a potřebujeme tedy i institut veřejné žaloby proti systémové diskriminaci, ať už ji bude podle zákonodárců oprávněn podávat kdokoli,“ míní Šabatová.
