Má pro to důvod. Lidé se nebudou tolik ptát, kde se vlastně na látání schodku vezmou peníze. Protože i příští rok schodek podle všeho přeskočí 200 miliard korun, což veřejnost vnímá jako nesplnění slibu ozdravení veřejných financí.
Kabinet ovšem brzy vkročí do posledního roku svého vládnutí. Takže je zřejmější než kdykoli dosud, že výdaje prostě ani náhodou není s to proškrtat, jak sliboval; natolik, aby deficit redukoval na z hlediska veřejnosti dlouhodobě přijatelnou úroveň.
A pokud se nedaří škrtat výdaje, zbývá navýšit příjmy. Ovšem ekonomika neroste a ani neporoste dostatečně na to, aby vyšší příjmy zajistil hospodářský růst.
Budou se tedy muset dále zvedat daně. Ovšem tuto nepříjemnou pravdu politici lidem říkat samozřejmě nechtějí, a zvláště ne nyní, když se pomalu, ale jistě blíží volby.
Čím déle by se nyní rozpočet propíral na veřejnosti, čím déle by se o něm diskutovalo v médiích, tím intenzivněji by museli politici zastírat, vykrucovat se a předstírat, že znají jiný recept než zvýšení daní. Neznají. Potřebují však do voleb navozovat zdání, že potřebné peníze budou umět najít někde jinde než v kapse daňového poplatníka.
Pokud vláda nedopustí zevrubnější debatu o rozpočtu, pokud jeho přípravu uzavře do černé skříňky veřejného nevědomí, což se jí zatím daří, „jako by se nic nedělo“, jako by se žádný schodek ve stovkách miliard konat neměl, a tedy ani neplnění volebních slibů. Třeba pak volič bude vládu stále milovat.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
