Ostatně právě v USA se účinné vložení vlastní firmy do slepého fondu nezdařilo prezidentu Jimmy Carterovi, přičemž Donald Trump už na něco takového zcela rezignoval. A to přitom právní pořádek USA institut slepého fondu zakotvuje, zatímco ten český tak úplně ne.
Slepý fond je totiž „slepý“ ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé, majetek politika či jiného nositele veřejné funkce v potenciálním střetu zájmu spravují – a na správu dohlížejí – osoby na daných činitelích zcela nezávislé. Už tohle je oříšek. I v USA. Ale stále jde o oříšek, který je možné rozlousknout.
Byť situace je o něco složitější opět v Česku, kde se v každé specializovanější branži, jak známo, „tak nějak všichni znají“, mají mezi sebou určité vazby. Specializované branže v USA jsou kvůli celkové velikosti tamní ekonomiky i její geografické rozlehlosti daleko početnější, co se příslušných expertů týče, a mnohem méně koncentrované.
Ale řekněme tedy, že by se i v Česku podařilo zaangažovat do věci plně nezávislé experty. Na řadu přichází druhý problém. Slepý fond je totiž „slepý“ i z druhého neodmyslitelného důvodu. A tím je ten, že politik ani jiný veřejný činitel doslova „nevidí“ – nemůže vidět“ a vědět – co se s jeho někdejším majetkem ve fondu děje.
To je však možné například tehdy, jsou-li obsahem fondu třeba akcie a akciová portfolia, třeba i rozsáhlá. V takovém případě správce slepého fondu po převzetí kontroly nad ním může klidně celé politikovo akciové portfolio rozprodat a nahradit akcie, které ještě politik sám pořizoval, úplně novými, o nichž už nic neví. Protože o nich neví, nemůže být ani ve střetu zájmu.
Nemůže ve svých rozhodnutí favorizovat tu či onu firmu nebo sektor z toho důvodu, že by věděl, že vlastní příslušné akcie. Správce skutečně slepého fondu například teoreticky může konkrétní akcie, třeba Applu či Microsoftu, rozprodat, přičemž za utržené peníze nakoupit do téhož fondu podílové listy burzovně obchodovaného fondu, který svým složením odpovídá indexu Standard & Poor’s 500.
Tedy vyjadřuje výkonnost hned pěti stovek nejvýznamnějších firem v USA. Přičemž politik, původní disponent akcií Applu či Microsoftu, se vůbec nedozvídá, že k prodeji došlo a neví tedy ani, z čeho nový majetek fondu sestává.
To je však možné v případě třeba právě akcií či jiných cenných papírů. Lze si to představit také třeba v případě investičních nemovitostí. Těžko však v případě celých firem, zvláště pak tak rozsáhlého holdingu, jakým je Agrofert.
Agrofert se řadí mezi deset největších českých firem, má hodnotu kolem 100 miliard korun a přes 30 000 zaměstnanců. Prodávat Agrofert není jako prodávat rohlík na krámě nebo podobně anonymně a likvidně akcii typu Apple na burze. Holding typu Agrofert není nahraditelný, není zaměnitelný. Nelze jej prodat a nahradit holdingem jiným, jako je možné v mžiku nahradit akcii Applu akcií jinou.
Případný chystaný prodej tak rozsáhlého holdingu, jakým Agrofert je, lze těžko utajit, zvláště ne v malém českém rybníčku. Věděl by o něm velmi pravděpodobně i původní majitel, i kdyby nechtěl. Firma v hodnotě stovky miliard korun a s desítkami tisíc zaměstnanců, rozkročená napříč několika obory, není příliš likvidní, tedy není snadno zpeněžitelná. Může trvat roky, než se kupec najde.
Právě obtížná zpeněžitelnost holdingu typu Agrofert představuje objektivní důvod, proč nemusí být uspokojivým řešením možného střetu politika dokonce ani prodej takové firmy ještě před jejím začleněním do slepého fondu. Vždyť politik, uchází-li se o hlasy voličů v demokratických volbách, předem neví, zda ve volbách uspěje či ne.
Pokud je tedy zároveň velkopodnikatelem, těžko se může zbavit svého majetku předem. Proč by se jej zbavoval, když třeba ani nebude zvolen? Pokud ve volbách uspěje a má převzít veřejnou funkci, ocitá se přirozeně v časovém presu.
Měl-li by rozsáhlý holding typu Agrofertu prodávat v krátkém časovém okně v době mezi uspěním ve volbách a převzetím veřejné funkce, kvůli jeho obtížné zpeněžitelnosti objektivně nemusí uspět. Nemusí najít kupce.
A pokud se kupec najde, může využít časového presu, v němž se prodávající nachází, a zatlačit, aby novopečený politik, končící velkopodnikatel, prodával hluboce pod cenou. V takovém případě je velkopodnikatelova svoboda nakládat se svým majetkem již natolik okleštěna, že se stává naléhavou otázkou, zda fakticky není nevylučován z demokratické soutěže.
Na všechny eventuality života v demokracii zkrátka paragrafy napasovat nelze. Rozhodujícím posuzovatelem ovšem nakonec stejně nemají být právníci a soudy, nýbrž volič sám – nejvyšší suverén demokracie je přece lid.
Volič ví, komu dává svůj hlas. Pokud velkopodnikatel dostal ve volbách tolik hlasů, že uspěl, je to vlastně signál, že pro podstatnou část svrchované veřejnosti není jeho potenciální střet zájmu to nejpodstatnější. Skutečně vyzrálým řešením tak není diskvalifikovat velkopodnikatele z politické soutěže předem, ale prohlubovat politickou a společenskou osvětu obyvatelstva.
To je ale úkol, který začíná u každého z nás. Marná sláva, demokracie je ve své podstatě o odpovědnosti. O odpovědnosti za vlastní hlas. Má-li někdo jiný příliš zasahovat do toho, komu svůj hlas dáti můžeme a co z toho všechno může a nemůže plynout, postupně o ryzí demokracii jít přestává.
Ostatně, vkládat celé firmy – ne jen akcie, tedy drobné podíly ve firmách – do slepého fondu se v souladu s jakýmsi paragrafovým ideálem, nikoli nutně ideálem ryzí demokracie, nedaří ani ve Spojených státech. Vždyť se to nepodařilo ani třeba prezidentu Jimmymu Carterovi.
Ten rodinný arašídový byznys, jemuž šéfoval od začátku 50. let, obratem i počtem zaměstnanců o několik řádů menší než Agrofert, převedl do „slepého fondu“ krátce před inaugurací v lednu 1977. Fond spravoval jeho dlouholetý přítel, atlantský právník Charles Kirbo. Carter zůstal vlastníkem, ale neměl kontrolu nad každodenním chodem firmy.
Ve skutečnosti tedy nešlo o fond slepý, ale „krátkozraký“. Carter po celou dobu věděl, co je jeho obsahem. A správcem fondu rozhodně nebyla osoba na něm nezávislá, naopak. Přitom Carter sám roku 1978 podepsal zákon o etickém jednání ve funkcích federální administrativy, který ustanovil institut kvalifikovaného slepého fondu. Tím však fond spravovaný jeho přítelem Kirbem nikdy nebyl.
Vložení majetku do slepého svěřenského fondu zkrátka není zázračným řešením, jak zamezit střetu zájmů, ani v rozvinutých demokraciích a zemích se zavedeným a stabilním institucionálním a právním rámcem, jimiž jsou nejen Spojené státy, ale i třeba Kanada či Británie.
V těchto zemích politici při nástupu do veřejné funkce celkem běžně umisťují svůj majetek do slepého svěřenského fondu. V poslední době takové řešení uplatnil třeba někdejší britský premiér Rishi Sunak nebo jeho současný kanadský protějšek Mark Carney. Jenže, zopakujme, v případě třeba akcií je to mnohem snazší, lehce proveditelné, než v případě firem.
Ostatně americký prezident Donald Trump se ovšem na rozdíl od některých ze svých předchůdců v Bílém domě řešení na bázi slepého svěřenského fondu vyhnul. Jeho majetek, konglomerát Trump Organization, nyní řídí jeho děti Donald junior a Eric. Takže o zaslepení svěřeného majetku nemůže být řeči už jen z tohoto důvodu.
Protože americký prezident může i ve funkci neformálně dále ovlivňovat to, co se s jeho majetkem děje, skrze rodinnou vazbu na syny. Navíc zůstává konečným vlastníkem Trump Organization. Nezachází tak daleko, jako jeho zmíněný předchůdce Carter, a už vůbec ne tak daleko, jako Babiš.
Ústřední ideou slepého svěřenského fondu je tedy to, že za účelem jeho zaslepení stane v čele osoba, která nemá s osobou, jejíž majetek se ve fondu ocitá, nic společného. Ani z hlediska rodinného, ani obchodního a finančního. I věrohodné zaslepení svěřenského fondu tedy má ovšem své limity stran snahy zcela předejít potenciálnímu střetu zájmu.
Protože například politik, který svůj majetek do slepého svěřenského fondu vkládá, pochopitelně ví, jaký majetek do něj vkládá. I v praxi pokročilých západních demokracií přitom může politik určit základní mantinely chodu slepého svěřenského fondu.
Teoreticky by sice třeba svěřenský správce mohl nahradit svěřené politikovo akciové portfolio akciemi úplně jinými, avšak v praxi k takto radikálním změnám nedochází. Svěřenský správce podobu slepě svěřeného majetku svými prodeji i nákupy proměňuje, aniž by o konkrétních změnách politik ve veřejné funkci vůbec věděl (v tomto smyslu jde vskutku o zaslepení, pozn.aut.).
Ale zřídkakdy jde o změny zcela převratné. Politik totiž může svěřenskému správci sdělit ještě před převedením majetku své základní požadavky, např. že si nepřeje, aby zaslepený fond investoval do kryptoměn nebo firem těžících uhlí. Sdělení nemusí být přímé povahy. Komunikace mezi politikem a svěřenským správcem probíhá v pokročilých demokraciích přes další osobu či těleso, např. komisi.
Politik i v rozvinutých západních demokraciích i tak může fakticky zamezit tomu, aby svěřenský správce svěřovaný majetek fondu celý prodal. Existují přitom dva základní typu slepých svěřenských fondů. Zřízením prvního z nich se politik vzdává kontroly na svým majetkem nevratně, až do své smrti, zřízení druhého typu znamená vzdání se kontroly například pouze po dobu výkonu veřejné funkce.
V obou případech politik sice neví, k jakým změnám ve fondu dochází, má ale možnost nahlédnout do základních, zpravidla čtvrtletních finančních výkazů a zjistit například, jak se vyvíjejí základní parametry fondu, jakými jsou příslušný celkový zůstatek nebo aktuální hodnota svěřeného majetku.
Do slepého svěřenského fondu je v západních demokraciích umísťován zejména majetek typu akciových portfolií nebo portfolií jiných cenných papírů, méně již nemovitostí nebo obchodních společností. Zřízení slepého svěřenského fondu paradoxně může znamenat ztrátu transparentnosti.
Politik se totiž svěřením majetku takovému fondu i v pokročilých západních demokraciích vyvazuje z povinnosti přiznávat svůj majetek veřejnosti, neboť majetek svěřený fondu formálně přestává být jeho.
Veřejnost tak je vlastně zřízením fondu „oslepena“ také, neboť přestává mít vhled do vývoje politikova majetku. Pokud přitom politik počítá s tím, že nad majetkem ve svěřenském fondu opět získá kontrolu po skončení veřejné funkce, ztrácí veřejnost kontrolu nad majetkem, který přitom zase jednou politikův celý bude.
V tom tedy tkví zásadní rozpor mnohých slepých svěřenských fondů: Mají eliminovat střet zájmů, leč vlastně veřejnost zbavují kontroly nad tím, zda se tak skutečně děje – veřejnost musí slepě věřit, že se tak děje.
Zaslepit fond, do nějž vkládá svůj majetek Babiš, vlastně nejde, i kdyby to český právní pořádek plně umožňoval. Žádat tedy něco takového, je nesmysl. Babiš ví a bude vědět, že obsahem fondu je pořád Agrofert – a že tento majetek po jeho smrti připadne dětem.
Takovéto základní mantinely určené politikem směřujícím do veřejné funkce – to, že se nemají (některá) svěřená aktiva prodat a jiná zase kupovat, či to, komu připadne majetek po politikově smrti – je však možné určit také v pokročilých západních demokraciích.
Babiš naopak zachází dále než četní politici na Západě, kteří využívají institutu slepého svěřenského fondu, a to v tom, že se na rozdíl od nich svěřovaného majetku vzdává nevratně.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
