Z Prahy jsme pro cestu do chorvatského Umagu zvolili trasu přes České Budějovice, Salcburk, Villach, Slovinsko a na Istrii. Je to zhruba 800 kilometrů. Trasu nám nabídla navigace jako nejrychlejší a jelikož se rovněž vyhýbá nevyzpytatelné brněnské dálnici D1, neměli jsme důvod cestovat jinudy.
Jelikož jsme vyráželi až v neděli odpoledne a nechtěli jsme jet přes noc, našli jsme si cenově výhodné ubytování v Českých Budějovicích (zhruba 1 500 korun pro čtyřčlennou rodinu v centru města – pozn. aut.). Nedělní termín se ukázal jako výhodný, protože se v tu dobu neplatí v Českých Budějovicích za parkování – auto jsme až do pondělního rána nechali na centrálním náměstí Přemysla Otakara a vyrazili před osmou, kdy už se za parkování opět platí.
Kolona před tunelem
Neměli jsme příliš štěstí na počasí. Prakticky celou cestu pršelo: přes celé Rakousko i Slovinsko. Déšť byl chvílemi tak hustý a prudký, že stěrače téměř nezvládaly čistit přední sklo od přívalů vody ani na nejvyšší výkon. I tak jsme po celou cestu nenarazili na žádnou dopravní nehodu, kvůli níž bychom na dálnici uvázli na dlouhé hodiny ve stojící koloně. Naprostá většina řidičů jela velmi opatrně, nepotkali jsme žádného bezohledného, riskujícího šoféra. Pršet přestalo až před hranicemi s Chorvatskem.
I tak jsme se však zdržení nevyhnuli. Trvalo asi hodinu – „zadrhli“ jsme se na hranici mezi Rakouskem a Slovinskem, před tunelem Karavanky. Slovinští celníci totiž zběžně kontrolovali přijíždějící auta, což stačilo k tomu, aby se provoz prakticky zastavil a vytvořila se několikakilometrová kolona. Zácpa byla na stejném místě ve stejném směru (z Rakouska do Slovinska) rovněž začátkem července, když jsme se po týdnu vraceli domů.
Podruhé jsme se zasekli na slovinsko-chorvatské hranici za městem Dragonje, ale zdržení už nebylo nikterak dlouhé, jen přibližně čtvrt hodiny. Pak už jsme bez problémů dorazili až do Umagu.
Slovinské (ne)omezení
V Chorvatsku nás pár dní před odjezdem domů zastihla zpráva, že Slovinsko kvůli novým případům koronaviru zařadilo Česko mezi méně bezpečné země: pro české turisty tam nově čekala čtrnáctidenní karanténa, pokud se neprokážou doklady o zaplaceném pobytu a negativním testem na covid-19 starým maximálně 36 hodin.
Kdo Slovinskem jen projížděl, neměl být nijak omezen, i tak jsme čekali, co se s námi bude dít při zpáteční cestě při přejezdu chorvatsko-slovinské hranice. Nakonec se nedělo nic. Uniformovaná žena v celní budce pouze projela naše cestovní doklady čtečkou, rozprávěla při tom se svým kolegou a nás si prakticky nevšímala – nesdělila nám tedy ani žádná bezpečnostní upozornění.
Obě hranice mezi Chorvatskem a Slovinskem, respektive mezi Slovinskem a Rakouskem jsme projeli mnohem rychleji, než při cestě na Jadran. Pouze na chorvatsko-slovinské hranici jsme popojížděli v nedlouhé koloně asi dvacet minut. Cestou nás tentokrát nezdržovalo ani špatné počasí, na celé trase bylo jasno.
Druhý den po našem návratu domů oznámil ministr zahraničí Tomáš Petříček, že slovinská vláda od 7. července opět zařadila Českou republiku mezi bezpečné země. Na žlutém seznamu méně bezpečných oblastí ale prozatím zůstal Moravskoslezský kraj, který je momentálně největším tuzemským ohniskem koronaviru.
Cesta za 4 tisíce korun
Celá cesta (bez ubytování) na Jadran a zpět nás vyšla přibližně na čtyři tisíce korun. Cena je složená ze tří částí. První je nafta. Nejlevnější je paradoxně na česko-rakouském přechodu Wullowitz – litr tam u české pumpy stál 24,90 korun. Tankovali jsme ještě ve Slovinsku, a to jedno euro za litr. Nejdražší pohonné hmoty měly benzinové stanice na rakouských dálnicích i v Chorvatsku, kde jeden litr vyšel v přepočtu na více než třicet korun.
Druhou položkou z dopravní ceny byly dálniční známky. Za tu rakouskou jsme zaplatili 9,40 euro na deset dní, za slovinskou 15 euro na týden. Viněty je možné koupit například na benzinových pumpách před hranicemi nebo v pobočkách UAMK v Česku. Třetí položku tvořily poplatky za průjezdy rakouskými tunely. Taurský a Katschberský tunel stojí 12,50 euro, za už zmiňovaný tunel Karavanky se pro osobní auto platí 7,50 euro.
Náš cíl cesty byl kousek od slovinských hranic a nejeli jsme po dálnici, takže jsme ani neplatili mýto. Jinak je s ním ale třeba v nákladech na cestu na Jadran počítat: V Chorvatské republice se dálniční poplatek platí podle délky použitého úseku dálnice a podle typu vozidla. Podrobnější informace najde například zde.
Zítra: Covid-19 a bezpečnostní opatření v Chorvatsku
Příspěvek byl odstraněn kvůli vulgaritám.
Redakce
Slovinci jsou h.v..a !včera 3 hod. před slovinskou hranicí z Chorvatska ani se nedívali na pas a do auta jen mávl rukou !?
Co ze? Vyjeli jste z Phy a uz spali v CB . Trosku
Neinteligenti . Ste mohli spat doma a jet v po rano:-) strasny zvasty
Rozhodně bych jel raději na přechod Rakousko – Slovinsko – Šentilj, projel bych za stejné peníze slovinskou celou dálnici směr Lublaň, Koper, Radonja, Umag než „stál v koloně“ před tunelem. Dokonce by to bylo i lacinější a s největší pravděpodobností i rychlejší. Jenže to by se musel „redaktůrek“ informovat třeba na Fóru o Chorvatsku, kde by mu určitě znalci dobře poradili.
Včera cestou zpět z HR po cca 1.5 hodině v koloně před Slovinskou hranicí vzal slovinský celník naše občanky a položil je na pultík v budce. Pak přišla jeho kámoška s níž trávil asi 2 minuty hovorem nevím o čem. Ve finále se na další 2 minuty přidal další kámoš celník. Až pokecali a vyřechtaní se vrátil zpět do té budky, tak bez toho, aby se aspoň podíval, co jsem mu to vlastně dal za doklady, mně je podal zpět a ukázal, ať jedeme. Vysírači. Nic jinýho.
Máte pravdu, v Umagu jsme byli 29.6.-2.7. a bylo hooodně prázdno, moře super, počasí také, ale ceny zůstaly… v restauraci se fakt levně nenajíte…
Do Chorvatska jedině přes úžasný Maďary a ještě úžasnější Bosničku ?. Nej země jižní Evropy, miluju je.
Nevím, proč se tady řeší jen cesty z Prahy z mnoha problémy na cestách…..z Moravy je to do Chorvatska daleko jednoduší…
Mě Chorvatsko neláká,už jsem na opálené občany alergický.Kdo se jich nemůže nabažit může jet třeba do Indie.