Základní a nejdůležitější krok k tomu, aby se vaše dítě nestalo obětí šikany, spočívá v psychice. Jako vše, co se týká psychiky, to přitom nejde zařídit lusknutím prstů. Takže to vyžaduje nějaký čas. Nemusí se však počítat na roky. Viditelná změna se může u průměrného dítěte dostavit v průběhu několika měsíců. Jisté psychické nároky to ovšem bude znamenat i pro rodiče. Spíše asi pro matky, ale pro mnoho současných otců jakbysmet. Musí totiž změnit svůj postoj k životu.
Podstatou úspěšné snahy o to, aby si násilníci vaše dítě nevybírali jako cíl svých rejdů, je totiž to, že se musí zbavit vzhledu a mentality oběti. To ostatně platí pro všechny, nejen pro děti.
ZMĚNA POSTOJE
To znamená, že se dítě začne chovat sebevědomě, ale nikoli agresivně. Že z něj bude cítit odhodlání. Odhodlání se úspěšně bránit. Protože právě odhodlání se úspěšně bránit je to, co násilníci u svých obětí nechtějí vidět.
Proto si vždy vybírali a vybírají ty viditelně fyzicky slabé, co nejmlaději vypadající, samotářské, nebo neoblíbené děti. To jim zaručuje, že oběť se nebude bránit, nebo se nedokáže bránit cílevědomě a také to, že jí nikdo ze třídy nepřijde na pomoc. (Kolektivní boj proti utlačovatelům je samozřejmě efektivní možností, jak eliminovat šikanu.
Ovšem dokud nebude ve třídě několik hodných dětí, jež se zbavily mentality oběti, nebude takový boj úspěšný.) Jestli potřebujete nějaký příklad chování, jež odrazuje agresory, představte si třeba Jeana Gabina. Gregory Pecka ve Velké zemi. Nebo Lexe Barkera ve filmech podle knih Karla Maye.
„Při správném přístupu můžeme ovlivnit děti víc, než v jiných sportech, zejména díky výchově k morálním hodnotám, pevné vůli, k tomu aby umělo přijímat výhry i porážky. A samozřejmě je to také prevence proti šikaně, protože se děti naučí postavit možnému agresorovi,“ vysvětluje účastník čtyř vojenských zahraničních misí Martin Kadubec, který v oddílech Judo4fun učí děti judo a sebeobranu.
Cílem tedy je, aby z dítěte stále rostl slušný člověk, který má ovšem na čele napsané, že není ovce, že nebude vždycky jen ohýbat hřbet. Což se ostatně bude vaší ratolesti hodit v životě obecně, ne jen po dobu docházky do školy. Cesta k tomu ovšem nevede přes hodiny multikulturní a genderové výchovy a vysvětlování, jak má být empatické. Cesta vede přes to, že získá sebevědomí plynoucí z toho, co dovede. Tedy z toho, že se dokáže bránit.
„Dítě se celkově fyzicky zlepší a bude vědět, jak se bránit. A k tomu dostane jasná pravidla pro život. Kromě sebeobrany totiž musíme dětem předávat do života i další znalosti. Že nemají krást, že mají být férové, že mají respektovat rodiče a tak dále,“ popisuje bývalý elitní legionář Stan Gazdik, jenž vyučuje sebeobranu v IAODG Academy.
REALISTICKÝ PŘÍSTUP
Pro rodiče to znamená, že musí přijmout fakt, že se jejich dítě učí „prát“. Což bude pro mnohé problém. Jenže dítě se, při správném vedení, neučí prát, ale „jen“ bránit. Což je dovednost, kterou se učí proto, aby ji nikdy nemuselo použít. Protože právě to se od dobrého trenéra naučí.
„Děti pochopí, že zápas bez pravidel je nebezpečný a ještě k tomu nezábavný. Že prát se s někým slabším, je vlastně nuda, ale postavit se za slabšího proti agresorovi naopak naplňuje morální hodnoty,“ zdůrazňuje Martin Kadubec.
Výsledkem učení je zlepšení pohybové koordinace, zlepšení kondice, zvýšení šancí v konfliktu a celkové zvýšení sebevědomí, plynoucí z celkového zlepšení fyzického a mentálního stavu. Lepší mentální se stav se projeví mimo jiné i v tom, že při vědomí svých dovedností se může dítě snadněji vyhnout konfliktům, případně snadněji vyřešit konflikty, kterým se vyhnout nemůže. A to zdaleka ne jen fyzicky. I tahle dovednosti dobří trenéři ve svých žácích samozřejmě rozvíjejí.
Se sebeobranou je to stejné, jako když dítě učíte plavat. Také nechcete, aby muselo někdy plavat o život. Ale víte, že je to dovednost, která se může zatraceně hodit. Bonusem pak je to, že se dítě nemusí bát vody, naopak se v ní může bavit. A pokud plave častěji, dostaví se i zlepšení fyzické kondice.
Zítra si přečtete, na kolik takové cvičení přijde.
