V prvním okamžiku to byl nepředstíraný šok: Kde je volat? Cože, on je na druhé straně? Zažil jsem ho v momentě, kdy jsme si na kyperském letišti v Larnace koncem února nad ránem přebírali předem objednaný vypůjčený vůz.
V prvorepublikovém Československu se původně také jezdilo vpravo, i když vláda roky chystala na základě Pařížské konvence z dubna 1926 změnu na jízdu vpravo. Nakonec to urychlili nacisté. Po odstoupení pohraničí na podzim 1938 vydal stálý výbor Národního shromáždění opatření, podle něhož se mělo jezdit vpravo od 1. května 1939. Když 15. března vstoupily na území Československa okupační jednotky, jely vpravo, protože v Německu se tak jezdilo. A jízda vpravo byla okamžitě zavedena v celém protektorátu.
Samozřejmě jsem mohl prvotnímu šoku zabránit, kdybych si předem zjistil, že se na Kypru stejně jako ve Velké Británii, Irsku nebo na Maltě jezdí vlevo. Ale znáte to, před krátkou dovolenou jsem do poslední chvíli řešil pracovní povinnosti, takže takové „detaily“ šly stranou.
O to větší šok to pak na letišti byl. Dostal jsem ale za uši hned dvakrát. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli ušetřit, objednali jsme si auto s manuální převodovkou. Už jste si někdy zkusili řadit levou rukou? Jednička není k sobě a nahoru (po směru jízdy), ale od sebe a nahoru. Tedy: Řazení zůstává stejné jako u auta s volantem vlevo, jen sedíte u šaltpáky z druhé strany. Hrůza!
Ale jak říkám svým dětem: V životě se musíte umět vypořádat se všemi problémy, které na vás dopadnou. A stejně jsem neměl na výběr. Auto jsme měli zaplacené, do hotelu to ani nebylo moc daleko, asi tak patnáct minut. Navíc v pět ráno nejezdí moc aut ani po Praze, natož v „malé“ Larnace na jižním pobřeží Kypru.
Parkování s asistencí
Z řady zaparkovaných aut jsem naštěstí nemusel couvat, vůz stál čumákem do silnice. Zařadil jsem jedničku a pomalu se rozjel. Doleva k výjezdu z letiště. Na první křižovatce jsem přibrzdil. Kudy teď? Kam se zařadit. Rychle jsem to v hlavě vyřešil, navíc mi ještě manželka ukazovala, kudy pokračovat.
Vyjeli jsme na hlavní silnici a pokračovali podle navigace v hotelu. Dorazili jsme ke kruhovému objezdu, což se ukázalo jako jeden z hlavních problémů jízdy „po anglicku“. Musíte ho objet zleva, nikoli zprava. Ale zvládnul jsem to, dokonce jsem vyjel ven do správného pruhu.
K hotelu jsme skutečně dorazili zanedlouho, pak nastal další problém – parkování. Normálně mi to nedělá vážnější problém. Pomocí zrcátek jsem schopný se vměstnat i do relativně malého prostoru, mám přece jen mnohaleté zkušenosti.
Ale parkovat s volantem vpravo? Najednou jsem si připadal jako slepý, vůbec jsem zrcátka nedokázal použít. Raději jsem poslal manželku, ať mi ukazuje, abych třeba neodřel poklice kol o vysoký chodník.
Když to shrnu: První kilometry byly skutečně pekelné, ale dokázal jsem s jízdou vlevo „poprat“ a zvládnul to. Dokonce se mi nestalo to, co popisují jiní po prvních zkušenostech s volantem vpravo, že místo blinkru opakovaně spouštěli páčku se stěračem. Takže napřed setřeli přední sklo, pak začali blikat…
Ačkoli jsme s manželkou na pár vteřin hlasitě zauvažovali o tom, že s autem raději nebudeme jezdit, když má volant na druhé straně, nakonec jsem řekl, že to nějak zvládnu. Měli jsme v naší několikadenní dovolené naplánované dva výlety: Do hlavního města Nikósie a na jihovýchodní cíp ostrova do okolí letoviska Ayia Napa.
Na dálnici na pohodu
Když jsme opustili Larnaku, zjistil jsem, že řízení vlevo není tak hrozné. Většinu trasy jsme totiž jeli po dálnici. Stačilo se držet vlevo, případně předjet zprava pomaleji jedoucí auto. A vymotat se podle navigace z města také nebylo nic fatálního.
I když jsem se musel pořád dost soustředit na to, abych přejížděl do správných pruhů. Zkrátka zautomatizované procesy z řízení vpravo tady neplatily. Důležité je se také zorientovat, komu je potřeba dát přednost, a odkud vlastně auta z hlavní silnice přijíždějí.
Přečetl jsem si zkušenosti několika českých šoférů z Kypru, kteří upozorňovali na to, že doprava na ostrově je trochu divočina a že pořád někdo na někoho troubí. Pravdou je, že klakson se na Kypru využívá opravdu poměrně často, ale na mě troubil jiný řidič jen jednou: Když jsem objížděl kruhový objezd, nejel jsem ve správném pruhu, takže jsem překážel autu, které chtělo vyjet z kruháku dříve.
Ale jinak to zase taková divočina nebyla. Možná i proto, že auta z půjčovny mají červené poznávací značky, takže domorodci mohou snadnou identifikovat, že je obvykle řídí turisté a nikoli místní šoféři.
Nejvíce mě překvapilo, že se na Kypru prakticky nevyužívá blinkr. Šup přes dělicí čáru tam, šup zpátky. Bez jediného bliknutí. Když jsme vyjížděli spolu s jinými auty z kruhového objezdu, byl jsem snad jediný, který to ostatním předem ukázal.
A ačkoli se mimo například po dálnici smí na Kypru jezdit maximálně stovkou, patřil jsem rozhodně do té menší skupiny řidičů, kteří to skutečně dodržovali (dělal jsem si legraci, že na Kypru se ani rychleji jezdit nemůže, protože když to někdo „osolí“, spadne na konci ostrova do moře, pozn. aut.). To se asi vyplatilo, protože při cestě do Nikósie jsme potkali policejní hlídku, která měřila rychlost.
V Nikósii jsem se ale do žádného automobilového dobrodružství nepouštěl. Našli jsme si v navigaci parkoviště v širším centru města, auto jsme nechali tam, a pak už využívali k přesunům jenom své nohy. Ale když jsem po několika dnech vrátil auto do půjčovny na letišti, pořádně jsem si oddychl. A už jsem se těšil na volant vlevo…
