Hlavním důvodem je, že tato daň výrazně zatěžuje zájemce o nemovitost. V případě bytu či domu za pět milionů korun musí státu odvést 200 tisíc korun. Ty přitom musí nalézt ve vlastní kapse, protože na tuto částku nelze čerpat hypotéku. Pokud vezmeme v potaz závazné doporučení ČNB, že by výše hypotéky neměla přesáhnout 80 procent hodnoty pořizované nemovitosti, musí kupující ze svého zaplatit s daní minimálně 24 procent. To u zmiňovaného pětimilionového bytu či domu představuje nezanedbatelných 1,2 milionu korun. Daň tak tvoří pětinu těchto minimálních vlastních financí.
Zcela špatně je daň z nabytí nemovitosti ze samé podstaty. Jasně to bude vidět, pokud nemovitost zaměníme jakýmkoliv jiným zbožím. Co byste říkali tomu, kdyby stát vybíral daň z nabytí auta? Možná nic, protože i auto běžná domácnost pořizuje jen jednou za dlouhý čas. Tak jinak. Chtělo by se vám odvádět poměrnou část z ceny pečiva, drogerie či jídla? Daň z nabytí nemovitosti je stejně nesmyslná, jako by byla daň z nabytí rohlíku, mýdla či masa. Člověk je v podstatě pokutován za to, že si pořizuje nemovitost. A to už vůbec nemluvím o tom, že ji kupující platí už jednou zdaněnými penězi. Příklad vícenásobného zdanění jako vyšitý.
Stát přitom z této daně výrazné výnosy nemá. Loni vybral 13,6 miliardy korun a předloni 12,5 miliardy korun. Otázkou zůstává, kolik peněz na její výběr vynaložil. I kdyby to byla nula, což zcela jistě není, jsou zisky státu z této daně v porovnání s ostatními příjmy zanedbatelné. Nemluvě o tom, že výběr komplikují četné výjimky, protože spousta typů nemovitostí je od odvodu daně z nabytí osvobozena. Myslím, že je na čase od této zbytečné daně osvobodit všechny realitní transakce.
Autor je generální ředitel a předseda představenstva společnosti Ekospol
(Redakčně upraveno)
