Jeden z mnoha příkladů: Praha 5, šedesátimetrové 2kk, velká terasa, garážové stání, kuchyně, vana, klidná boční ulice, za dvacet minut na metru, výtah, suchý světlý sklep, kamerový systém. Nabídková cena 7,2 milionu korun. Však také byt nabízí realitní kancelář specializovaná na luxusní nemovitosti.
Byt prodává první vlastník, který ho před necelými deseti lety koupil od developera za celkových 4,5 milionu korun. Zájemci chodí, to ano, ale fronty se před domem netvoří. Cena přes sedm milionů korun je opravdu vysoká. Před pandemií by se jí ale ani nikdo nedivil. Okolní zástavba jsou samé vila domy, čtvrť je udržovaná. O pár set metrů dál je už hrubá stavba dalšího luxusního projektu.
Jenže teď je situace jiná. Kupující cítí, že nemovitosti čeká v následujících měsících korekce. Investičně nemá takový byt za takovou cenu smysl, jedině v tak dvacetiletém horizontu. Většina investorů počítá nemilosrdně tak, že chce mít každý rok z nájmu více než pět procent pořizovací ceny, a teď je nejistá doba s nájemníky.
Na prohlídku přichází rodina, která skutečně hledá byt pro své bydlení. Chce tuto lokalitu. Nabídka ale není na druhou stranu příliš pestrá. Aktuálně může vybírat ze tří možností. Více toho ve veřejné nabídce není. Byt se jim líbí, ale k rezervaci nesměřují. Domlouvají si opakovanou prohlídku a na ní říkají „ano“, ale chceme slevu. Prodávající přistoupil na 6,8 milionu. Sleva tedy činí 400 tisíc korun.
Odčteme-li zhruba 300 tisíc provizi realitní kanceláři, z bytu prodávající utrží 6,5 milionu. I přes slevu dosáhl pěkného zhodnocení: Dva miliony za deset let čili 200 tisíc ročně, což je v podstatě tolik, jako by byt měl pronajatý za 16 tisíc korun měsíčně čistého, přičemž ale v něm bydlel. Dobrá práce.
A kupující jsou také spokojení s tím, že bez velkého napínání dostali slevu čtyři sta tisíc korun. Měli totiž silný argument: Peníze na celou kupní cenu na účtu a ochotu podepsat rovnou kupní smlouvu, nezdržovat se rezervační.
Jiné transakce jsou z hlediska poklesu ceny mnohem brutálnější, jen se neodehrávají přes veřejné nabídky. Jistý umělec si přímo v historickém centru Prahy před časem koupil tři velké byty v cenách kolem 160 tisíc za metr čtvereční.
Měl svého času velké příjmy. V časech hypotéční horečky dosáhl i na stoprocentní úvěry. Z účtu mu odchází jen ve splátkách bezmála sto tisíc korun. Když „jely“ turistické pronájmy, ovšem také hodně inkasoval. Čistého měl i se svými aktivitami kolem půl milionu měsíčně.
Přišel ale zvrat. V umělecké činnosti pauza a turisti totální stopka. Příjmy téměř žádné, platby zůstávají a rezervy? Na dva tři měsíce. Žil si na vysoké noze. A drahé auto rychle a už vůbec ne dobře nezpeněží. Aut je tolik…
Byty teď prodává svému obchodnímu partnerovi. Za polovic. A to je už opravdu velký skok. Co stálo deset, je za pět. Ale pořád jsou to miliony. Navíc se dohodli, že když zas bude lépe, odprodá mu tyto byty zpět. Samozřejmě dráž, za sto tisíc za metr. Zhruba. Vlastně princip zastavárny. Ve velkém.
