Jiní se ale vyděsili. Nastane kvůli koronakrizi ničivá deflace čili ekonomická destrukce způsobená pádem cen? Někteří si asi ťukají na čelo zase nyní, když čtou předešlá slova: Jak může zlevňování způsobit destrukci?
Zlevňování je samozřejmě fajn, ale jen dokud člověk nepřijde o práci. Pokud ji ztratí, raději by dále – coby stále zaměstnaný – čelil inflaci. Když jdou ceny napříč ekonomikou dolů – což je právě deflace – dříve či později podnikatelé či firmy nepokryjí své náklady, takže bankrotují nebo propouštějí. Pokud je propuštěných mnoho, celková kupní síla v ekonomice se dále propadá, takže firmy či podnikatelé musí s cenou své produkce ještě níže, aby ji na trhu „udali“.
Tím pádem pokryjí ještě méně svých nákladů a rozbíhá se nové kolo bankrotů a propouštění. Kolo jedno střídá druhé, už je z toho spirála. Deflační spirála. Či přesněji dluhově-deflační spirála. Dlužníkům deflace zvyšuje reálný dluh. Výše jejich dluhu totiž zůstává v číselném vyjádření stále táž, zatímco ceny – včetně cen práce, tedy mezd – v ekonomice padají. Je tedy složitější ze snížených mezd nebo tržeb splácet dluh, třeba jen hypotéku. Dluhově-deflační spirála byla podstatou Velké hospodářské krize 30. let.
Způsobí koronakrize spíše citelné zdražování, nebo naopak historický pád cen, jaký provázel právě krizi 30. let?
Například zrovna vývoj na ropném trhu, a tedy i na trhu s pohonnými hmotami v ČR, naznačuje, že míříme do deflace. Benzín je v těchto dnech cenově vůbec nejdostupnější za celé období od druhé světové války, a možná i za období před ní. Když v roce 1953 komunisté v návaznosti na měnovou reformu zrušili přídělový systém, stanovili cenu benzínu (tehdy s označením Normal) na čtyři koruny za litr. Za tehdejší průměrnou měsíční mzdu necelých 1100 Kč ovšem člověk pořídil jen 274 litrů.
Ačkoli v dalších letech dostupnost benzínu postupně rostla, ani na přelomu 60. a 70. let, ještě před První ropnou krizí, jej nebylo za průměrnou mzdu možné pořídit přes tisíc litrů. Něco takového je možné poprvé až v letech po roce 2015. Dnes člověk za průměrnou mzdu pořídí zhruba 1350 litrů benzínu (Natural 95), tedy zhruba pětkrát tolik, co v roce 1953, a dokonce šestkrát více než po domácím cenovém šoku konce léta 1990.
Historicky laciné pohonné hmoty mají potenciál tlačit dolů cenu celé řady dalších zboží a služeb v ekonomice, od housky na krámě, přes elektřinu či zájezd k moři. Jenže třeba v případě zeleniny se odehrává pravý opak. Květák za stovku, na dvojnásobku loňské ceny, za cenu kuřecího v akci, je neklamným znamením, že koronakrize má i svůj nesporný inflační potenciál.
Třeba ceny roku 1998, kdy polský květák vyšel na pět korun za kus, jsou dnes jak z jiného světa. Zeleninu a ovoce totiž ve velkém dovážíme ze zemí těžce zavirovaných, jako Španělsko či Itálie. V době zavřených hranic a dalších omezení pro boj s nákazou se však zhoršují možnosti sklizně a možnosti samotného vývozu z těchto zemí, a to včetně toho do Česka. Takže i květák se stává nedostatkovým zbožím, navzdory tomu, že by jej jinak, za běžných podmínek, dramaticky zlevňující benzín také zlevňoval.
Citelně zdražující květák a současně prudce zlevňující benzín symbolizují dvě klíčové ingredience koronakrize. Tou první je globální nabídkový šok a tou druhou globální šok poptávkový. Itálie si kvůli koronakrizi vypnula podstatnou část ekonomiky, zavřela hranice. Rumuni či Afričané, kteří tam běžně létali sklízet, mají letos utrum. A mnozí Italové, kterým už se na pole nechce, zůstávají na dávkách doma.
I když se nakrásně sklidí, problémem je dostat zboží před hranice. Dramaticky ubylo kamionové i letecké přepravy. Zpřetrhaly se tedy dodavatelsko-odběratelské vazby (nejen) v oblasti mezinárodního obchodu s květákem, což je z definice nabídkový šok. Nabídka této zeleniny je ochromena i v Česku.
Takže cena roste. Současně nastává poptávkový šok na trhu s benzínem, resp. pohonnými hmotami. Protože se nelétá ani nejezdí kamionem, nelze svážet na pole zahraniční brigádníky, ani exportovat květák do Česka, takže není zájem o paliva, ať už letecké či o diesel do kamionu. To je zase právě poptávkový šok.
Zda nakonec převáží spíše efekt nabídkového šoku, a tedy inflace, nebo efekt šoku poptávkového, tedy deflace, zatím nelze s jistotou říci. Pravděpodobnější je ovšem deflační scénář. V obou případech však budou spokojení majitelé nemovitostí. Reality totiž budou zhodnocovat jak za inflace, proti níž představují obecně dobrou pojistku, tak za deflace.
Kdo pochybuje, nechť pohlédne, co v posledních týdnech činí světově významné centrální banky v čele s tou americkou, tedy Fedem. Období let 2008 až 2019 zkrátka bylo jen jakýmsi zahřívacím kolem v boji s hrozbou deflace a v nadcházejícím desetiletí se nové stamiliardy budou do ekonomického systému pumpovat v daleko vyšším tempu. Poté, co se Fed rozhodl odkupovat prašivé dluhopisy, je už jen otázku času, kdy za nově vytvářené dolary bude nakupovat i akcie.
V Evropě zase bude jedinou možností, jak zabránit bankrotu sužované Itálie a rozpadu eurozóny, spuštění něčeho na způsob shazování peněz z vrtulníku. Jinými slovy, dluh se bude záplatovat tiskem stamiliard eur. Centrální bankéři budou jako v minulém desetiletí manipulovat veřejnost tvrzeními, že o žádné tištění nejde a že jejich expanze není inflační.
Ve skutečnosti možná opravdu nenastane trvalejší inflace cen spotřebitelských, květáku či benzínu, čekejme zato však dramatický růst cen aktiv typu akcií v USA nebo právě nemovitostí v celém ekonomicky vyspělém světě včetně ČR. To bude ta inflace!
Autor je hlavní ekonom Czech Fund a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
