Projděme si hlavní argumenty pro a proti vstupu Česka do eurozóny. Každého asi nejdřív napadnou argumenty mikroekonomické, ty však velkou sílu nemají. Tak například argument směnárenský: S eurem bychom nemuseli měnit bankovky třeba před odjezdem na lyžařský víkend v Rakousku. Ovšem s postupujícím přechodem na bezhotovostní platby kartou význam tohoto argumentu klesá.
Dále se uvádí argument, že s eurem by se nám lépe srovnávaly ceny zboží v různých zemích. Ani tento argument není nijak silný, protože vzhledem k jazykovým, kulturním, daňovým a právním odlišnostem – třeba co se týče případných reklamací – kupujeme v eurozóně jakékoli dražší zboží nebo službu, které lze koupit i u nás, stále ještě spíš jen výjimečně.
Mnohé české firmy mají příjmy nebo náklady v eurech, takže přechod na euro by jim usnadnil účetnictví a zbavil by je rizika nečekaných změn kurzu. Přesto však český firemní sektor má podle opakovaně prováděných průzkumů o euro jen vlažný zájem, mimo jiné zřejmě i kvůli velkým nákladům na samotný přechod.
Oproti tomu zřetelně pro euro vyznívá argument „stolový“: Vstupem do eurozóny získáme místo u pomyslného „eurostolu“, kde se tvoří a budou tvořit mnohá významná rozhodnutí. Brexit, pokud k němu tedy vůbec dojde, výrazně oslabí skupinu těch členů Evropské unie, kteří u tohoto stolu nesedí. Je pak otázka, jestli chceme zůstávat v této skupině, která bude vystavena potenciálně nevybíravému zacházení dohodnutému u eurostolu.
A můžeme přidat jeden doposud zcela nediskutovaný argument: je možné, že díky užším vztahům v oblasti finanční jsou mezi členy eurozóny silnější také vazby bezpečnostní a vojenské, byť jen neformálně a nevyřčeně? Není riziko napadení jiným státem nižší v případě člena eurozóny než v případě člena EU bez eura? Starou moudrost, že ti, kdo spolu obchodují, proti sobě neválčí, nebo si dokonce ve válce pomáhají, bychom zde rozšířili na ty, kdo spolu sdílejí měnu a bankovní dohled.
Nakonec jsem si nechal tři typy argumentů, které jsou z mého pohledu nejzajímavější, protože jejich síla závisí hodně na nás samotných. Zaprvé jsou tu argumenty makroekonomické. Vstupem do eurozóny přijmeme měnovou politiku tvořenou pro celou eurozónu. Nevýhodou je, že měnová politika Evropské centrální banky (ECB) nikdy nebude sedět domácí ekonomice tak dobře jako měnová politika České národní banky (ČNB) – tedy pokud ji tuzemská centrální banka bude vykonávat kvalitně. Vstup do eurozóny tedy dává makroekonomický smysl jen v případě, že výkon ČNB na poli měnové politiky bude podle našeho očekávání mizerný.
Pro úplnost zmiňme, že v posledních letech zřetelně narostl podíl úvěrů, které si české firmy nabraly v eurech. Tato rostoucí „euroizace“ českého hospodářství oslabuje měnovou politiku ČNB a svědčí ve prospěch převzetí eura. Až ECB začne – možná už letos – zvyšovat úrokové sazby, zmíněná euroizace ale může zase zařadit zpátečku.
Zadruhé je tu argument dohledový. Vstup do eurozóny bude znamenat, že ČNB předá do rukou ECB také své pravomoci v dohledu nad zdravím všech velkých českých bank. I toto předání má smysl pouze v případě obav, že budoucí dohled ČNB nad českými bankami bude mizerný.
Zatřetí je tu argument pojišťovací. Vstup do eurozóny je možný jen v případě, že se Česko zaváže v případě potíží některého státu eurozóny na jeho záchranu půjčit a v extrémním případě obětovat až několik stovek miliard korun v rámci mezivládní „europojišťovny“, oficiálně zvané Evropský stabilizační mechanismus.
Z tohoto pohledu je vstup do eurozóny krokem tím racionálnějším, čím silnější máme podezření, že do zásadních finančních potíží se dostaneme a pomoc od jiných členů eurozóny budeme potřebovat spíš my než naopak. Přijetí eura tak hodně stojí na této otázce: Jsme schopni i nadále volit nebo jmenovat do klíčových pozic v naší veřejné sféře takové lidi, aby česká měnová politika, finanční dohled a veřejné finance fungovaly aspoň tak dobře jako v posledních dvou dekádách?
Pokud si odpovíme ano, pak s eurem podle mého názoru spěchat nemusíme. Pokud se bojíme, že uplynulé období bylo spíše výjimkou a že nás ze strany českých vlád a ČNB čekají do budoucna spíše národohospodářské chyby a selhání, pak bude lepší se uchýlit do ochranné náruče institucí eurozóny. A samozřejmě doufat, že samotná eurozóna přežije déle než dalších dvacet let.
Autor je ekonom České spořitelny
(Redakčně upraveno)
