„Takzvaný soukromý soudní exekutor se stal hrdinou, když vrátil právu jeho vymahatelnost, ale zároveň obětí svých vlastních úspěchů, kdy se poté začalo přemýšlet, zda nemá moc velké pravomoci, a toho se chytili ti s politickými ambicemi. Exekuční proces se stal mediálně-politickým otloukánkem,“ řekl Plášil před zhruba dvěma stovkami právníků, včetně soudců.
Narazil tak na to, že když exekuce dělali soudní úředníci, byla jejich úspěšnost mezi jedním až pěti procenty z celkového objemu vymáhaných pohledávek. U soukromníků pak po roce 2001, kdy byli privátní exekutoři s pravomocemi státních úředníků uzákonění, vzrostla až na 80 procent podle typu a stáří pohledávky. Po sérií regulací a skutečnosti, že chronickým neplatičům není podle zákona co brát, klesla na zhruba na dvacet procent.
„Za osmnáct let prodělal exekuční řad více než pět desítek novelizací. To je absolutní právní nestabilita. Co bylo ještě včera podle zákona, je dnes protiprávní a škody z toho mají přitom platit exekutoři, kteří jsou jen vykonavateli soudních rozhodnutí,“ konstatoval Plášil.
Podle něho se ale z exekutorů stal veřejný nepřítel číslo jedna, i když hájí právo a zájmy většinové společnosti, která nikomu nic po splatnosti nedluží. Plášil se podivuje nad tím, že mnoho soudních rozhodnutí bylo zároveň zastaveno dokonce i zpětně, retroaktivně. Připustil, že ke společenské nevraživosti vůči exekutorům přispěly i některé průšvihy jednotlivců. Nejznámější byl asi případ ex-exekutora Višvádera, jenž utekl s 80 miliony na Balkán.
Exekutorská komora tvrdí, že zákonodárci by měli usilovat mimo jiné o to, aby když dlužník zaplatí základní dluh, už se nenavyšoval tolik o sankce, penále a úroky.
Z extrému do extrému
Nutno ale dodat, že to tvrdí dnes. Ještě před deseti lety na tom právě hrstka advokátů i exekutorů vydělávala pohádkové jmění – například přes poloautomatizované platební rozkazy, které jely jak na běžícím pásu a lidé se kvůli pár set korunám či tisícovkám dostávali do exekucí i do nedobrovolných dražeb nemovitosti.
Poté následovaly citelné zákonné regulace, jenže pokračují i dále. Prošla už například novela insolvenčního zákona, podle níž soud bude moci dlužníkovi vše odpustit, přitom ten nezaplatí ani korunu, když projeví dobrou vůli, a rodinný dům či byt mu ovšem zůstane. Je to paragraf o tzv. chráněném bydlení, o němž ještě mnoho věřitelů ani neví, že je může dostat do situace, kdy neplatič nevrátí ani korunu, ale nemovitost mu zůstane.
„Právo neustále bobtná novými předpisy a novelizacemi stávajících. Psané právo tak oslabuje, až to může negativně ovlivňovat důvěru veřejnosti v právní stát,“ konstatoval včera předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, který ve svém vystoupení shrnul třicetiletý vývoj nejen v exekucích, ale celém tuzemském právním systému.
