Pokud rodina v nemovitosti bydlela a náklady na jiné bydlení by byly dražší než splátky hypotéky, nemusí dotyčný druhému z manželů hradit nic. Nejlepší je podobným situacím předcházet a využívat předmanželské smlouvy, zúžit společné jmění ale lze i během manželství.
V praxi se často setkáváme s případy, kdy je z výlučných prostředků jednoho z manželů financována nemovitost ve společném jmění a naopak. Tyto situace pak působí značné potíže v případě nutnosti vypořádání společného jmění.
Ideální je takovým situacím raději předcházet. Řešením je hradit společné nemovitosti ze společných peněz, a pokud to není možné, tak raději přistoupit ke zúžení společného jmění manželů (SJM) nebo úplnému oddělení tohoto majetku.
Nejistotu ohledně výsledku vypořádání společného jmění manželů lze dobře demonstrovat na případu, kterým se zabýval Nejvyšší soud (předmětný rozsudek Nejvyššího soudu ČR má sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, pozn. aut.).
Rodina za trvání manželství bydlela v domě, který byl ve výlučném vlastnictví manžela. Dům byl zatížen hypotečním úvěrem, který se v době trvání manželství splácel z prostředků společného jmění manželů. Celkem šlo o částku 373 505 Kč.
Po rozvodu se bývalá manželka domáhala vypořádání této částky, protože šla na výlučný majetek bývalého manžela. Soud prvního stupně i odvolací soud návrhu manželky vyhověly.
Podle Nejvyššího soudu je ale třeba vzít v úvahu, že nemovitost zároveň sloužila k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti. Při vypořádání je proto nutné zohlednit potenciální náklady, které by jinak rodina musela na bydlení vynaložit – tedy například výši nájemného.
V případě, že by hrazením hypotéky místo nájemného rodina nakonec ušetřila, není manžel povinen manželce nic nahrazovat. V opačném případě by bylo třeba přistoupit k poměrné náhradě takových splátek.
Autor je advokát z AK Polverini Strnad
(Redakčně upraveno)
