Je to nejspíše jen milá shoda okolností, ale všechny tři činžovní domy, na něž jsme coby na příklad upozornili, se celý loňský rok opravovaly a letos jdou do finále. Alespoň zvenčí lze říci, že si zachovaly svůj historický ráz.
Je jasné, že to nebude bydlení pro většinu, když na pražských Vinohradech se byty prodávají dvě stě tisíc korun i více za metr čtvereční. Překrásně opravných padesát metrů s výhledem v posledním patře za deset miliónů? Běžná a reálná cena. Žádná uměle nafouknutá bublina, o které pořád mluví centrální banka. Prostě si to své kupující najde. To je tržní ekonomika.
Co ale bylo mimo jakýkoliv zdravý tržní rozum, byl fakt, že tak hodnotné činžovní domy zůstávaly neopraveny. Někteří podnikatelé s realitami dovozovali, že na tyto nemovitosti by si měl došlápnout berňák, zda na nich nejsou vykazovány příjmy z fiktivních nájmů nebo jiná neplecha.
Ať je to, jak chce, každopádně italští vlastníci činžáků na Náměstí Míru, nad Muzeem a na Smíchově postupují v rekonstrukcích. A o to tady šlo: Ať si jinak s domy víceméně dělají, co chtějí, ale ať se chovají jako řádní hospodáři, starají se o ně a pronajmou je, nebo prodají tomu kdo na to má, a odvedou z toho daně.
Skutečnost, že italští vlastníci začali opravovat činžáky, na které mnozí léta kašlali, může podle realitních odborníků být i jedním z mnoha projevů toho, že se Praha stala skutečně žádanou evropskou metropolí, a opravit takový dům v centru se zkrátka vyplatí. A je úplně jedno, zda nějací politici zregulují služby typu Airbnb. Zahraniční turisté i cizinci na delší pobyt zkrátka do Prahy chtějí, a to českou metropoli činí na nemovitostním trhu atraktivní.
Současné ceny za metr čtvereční podlahové plochy jsou sice v porovnání s průměrnou mzdou v Česku vyšší, než v Mnichově a dalších západních městech. Nominálně, v částce jako takové, pořád ještě astronomických částek západoevropských metropolí nedosahuje. Přitom platí, že Praha je z celkového pohledu šestým nejbezpečnějším městem světa.
To znamená, že i když ostatní regiony co se cen bytů a domů budou už spíše stagnovat, tak Praha pořád „pojede“ nahoru. A nejspíše i Brno, protože i tam je pořád velká poptávka po bytech a i tam sídlí řada významných institucí a podniků.
A je prostě realita, že většina mladých do 36 let na vlastní byt nedosáhne a musí čekat, zda jim „něco“ zůstane po rodičích, nebo zda se spokojí s nájmem. To je prostě trh. Nejde hlásat kapitalismus a přitom – když se to hodí – čerpat socialistické výhody.
Praha zkrátka v minulých letech udělala z pohledu sociální politiky velkou chybu, že z velké části rozprodala své městské byty, jenže to bylo jen proto, že se na tom kšeftaři napojení na komunální politiku tzv. nažvejkli.
Chce-li většině stát pomoci k vlastnímu bydlení, měl by se i on chovat jako firma-developer: Začít stavět a dát na trh „své“ byty, ať už k prodeji či k pronájmu. Zvětšila by se nabídka, a tím by byl vyvinut i tlak na lepší cenu.
Jenže jaká je realita? Program mající podporovat, aby obce stavěly své byty, skomírá, nic moc se z něj neudělalo. A místo toho, aby se Praha snažila něco mít ze sdílené ekonomiky, jako je Airbnb či Uber, aby tlačila tyto globální hráče do podílu na zisku, a z něho pak financovala své infrastrukturální projekty (třeba startovací byty), tak jen volá po regulacích a omezování svobodného podnikání, až člověk má pocit, že se tak děje v neobolševicky zeleném duchu.
Tam, kde by měla ruka státu skrze daně a regulace nemilosrdně dopadnout, tam nedopadá. Jde například o případy, jako jsou ruiny bývalého Vyšehradského nádraží, což je historická budova, kterou stát prodal nejasnému subjektu za pochybnosti budících okolností. Vše nasvědčuje tomu, že neznámí spekulanti čekají, až jinak tzv. památkově chráněný objekt spadne úplně a pak se tam bude moci bez velkých štráchů postavit nějaká sklobetonová obluda.
