V pěti letech jste již mluvil šesti jazyky. Tím se může pochlubit málokdo, navíc jste měl zkušenosti z Itálie i z ČR a byl jste takovým malým kosmopolitou. Jak jste se jako chlapec dostal k tomu, že jste začal fotografovat?
Prapůvodem všeho bylo, že můj tatínek byl v mých deseti letech nominován jako dopisovatel České tiskové kanceláře v Římě. A dědeček, který byl viceprezidentem banky v Terstu, opravdu nádherně fotografoval. I dnes, když se podívám na ty fotografie, tak z nich mám respekt. Musíte si uvědomit, že to všechno bylo manuálním fotoaparátem, kde nebyl žádný autofokus jako dnes.
Všechno se tehdy nastavovalo ručně.
A při příležitosti odjezdu do Říma mi věnoval starý americký fotoaparát značky Argus, k tomu mi dal ještě expozimetr a blesk. Bylo to úžasné, byl jsem z toho nadšený a prakticky jsem právě tímto fotoaparátem pořizoval své první fotografie v Římě.
Já samozřejmě miluji Prahu, ale musím říct, že Řím mě, když jsem tam byl, vždy naprosto okouzlil. Můžeme se bavit o Paříži, o Londýně, o Berlínu, ale Řím je opravdu specifický. A vy jste měl možná štěstí, že jste se nachomýtl ke Claudii Cardinalové, což byla celebrita první třídy.
To už mi bylo 13 let a zrovna jsem poblíž Španělského náměstí a Španělských schodů fotografoval nějaké římské motivy. Viděl jsem tehdy skupinku římských paparazziů, když zrovna fotografovali dvě dámy. Tak jsem se přiblížil a slyšel jsem, jak volali Claudia Cardinale. Už v té době mi to jméno něco říkalo, jenže tam byly dvě a já nevěděl, která z nich to je. Později jsem zjistil, že byla se svou sestrou Blanche.
Přichomýtl jsem se k těm profesionálním paparazzi, kteří měli špičkové fotoaparáty a patřičné lokty, které k tomu povolání bezesporu patří. A bez zkušeností i bez pořádného vybavení jsem zkusil něco fotit, Svoji roli navíc sehrály i emoce.
Dnes se tomu směji, ale z jednoho filmu, kde většina fotografií byla rozmazaných a nezaostřených, se podařila asi tři políčka. Na nich byla Claudia k rozpoznání, a dokonce ostrá. Opravdu jsem měl asi štěstí, ve 13 letech jsem fotil Claudii Cardinalovou a pronikl do prostředí římských paparazii.
Byl to ten moment, kdy jste si řekl, že budete dělat fotky celebrit, nebo to přišlo až někdy později?
Byl to impuls k tomu, že jsem začal sledovat prostředí římských paparazzi. Dívali se na mě se shovívavým úsměvem. Když ale viděli, že i něco vyfotím, tak mě tak nějak vzali mezi sebe a třeba mě poslali někam, kam je samotné nepustili.
Vzpomínám si, že jsem šel například do obchodu, kde nějaká hvězda nakupovala. To bylo úžasné a já se do toho prostředí pomalinku dostával víc a víc. Pak jsem si koupil lepší aparát, a dokonce se mi podařilo i nějaké fotky prodávat agenturám. Už za pár měsíců ze mě byl docela rutinní paparazzi.
Chtěl bych se také věnovat světu modelek, krásným ženám, dokonalým a ladným křivkám. To musí být úžasná pracovní atmosféra. Těšit se do práce na to, koho zase uvidím a budu ho moci fotografovat.
Ano, máte pravdu, je to báječné. Poté, když jsem se vrátil z Itálie, jsem začal dělat grafickou školu, obor fotografie. Už při studiu jsem začínal docela aktivně fotografovat. Dělal jsem první zakázky a v podstatě jsem prošel různými žánry fotografie. Mezi nimi je zmiňovaná reportáž, architektura, průmyslová fotografie i design.
Vždy mě ale nejvíce lákala práce s lidmi. A co jiného si mladý fotograf může přát, než je práce s modelkami a misskami. Byl jsem mimochodem u zrodu první Miss Československa ještě za dob Miloše Zapletala a Ivanky Christové, která tehdy vyhrála.
Byly to úžasné časy, na něž strašně rád vzpomínám. Ale modelky mě vždy lákaly, a proto se mou hlavní doménou stala reklamní fotografie. Vytvořil jsem tehdy celou řadu kalendářů pro takzvané Podniky zahraničního obchodu. To byl můj svět a missky k tomu tak nějak patřily.
Poslední dobou mám pocit, když to řeknu expresivně, že digitální fotografie zničila naše životy. Na spoustě akcí, večírků, ale i dovolených totiž vidím, že lidé už vlastně nevychutnávají samotné okamžiky, ale pouze se snaží všechno nafotit. Je to hon za co nejlepší fotkou. O Japoncích se dokonce říká, že cestují až po dovolené, kdy si konečně prohlížejí svoje výtvory.
Je pravda, že klasická fotografie trošičku degradovala. Ale myslím si, že jsou pořád lidé, kteří tímto způsobem tvoří. Je to nezávislé na tom, jestli někdo dělá portréty, jiný zase přírodu či architekturu. Dnes opravdu fotí každý, ale už ani ne fotoaparátem, ale telefonem.
Přiznám se, že i já, když jdu s rodinou někam třeba do přírody, tak fotím telefonem taky. Jsou dnes opravdu velmi kvalitní, a pokud ze snímku nebudete chtít dělat A1 plakát, což zpravidla nebývá ten případ, tak je to vlastně v pořádku. Navíc tam jsou ještě další možnosti, jak si to malinko upravit.
Teď nemluvím o filtrech, po nichž jsou dámy k nepoznání, ale můžete si malinko pohrát s barvou, udělat atmosféru teplejší, zvýšit, nebo snížit kontrast.
To všechno dobrý telefon dnes umožňuje. A dokonce vznikají velké výstavy fotografií pořízených pouze telefonem. Doba je taková, já proti tomu nikterak nejsem, ale pravda je, že když pak jdu do svého ateliéru a portrétuju lidi, tak telefon nepoužívám, ten používají lidé, kteří stojí za mnou a dělají backstage fotografie.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
